Doteď jsem tu brečela o tom, jak je život nespravedlivý a stěžovala si na to, jak jsem hrozný chudák :). Na druhou stranu jsem za ty všechny zkušenosti hrozně ráda, protože jinak bych asi nikdy neobjevila tu krásu běhání a euforii při vyplavování endorfinů.
Obecně ke sportu, jak jsem již zmiňovala, mě vedli rodiče téměř od kolébky. Ve třech letech jsem začala lyžovat (lyžování jsem od té doby milovala a zůstane mi to napořád). Když se udělalo trochu pěkně, tak jsme vyráželi na kolo. Jezdili jsme na něm tolik, že jsem se v pubertě na pět let sekla a o cyklistice nechtěla ani slyšet. Roky jsem hrála tenis, zkusila volejbal, plavání, sebeobranu, atletiku, gymnastiku, několik druhů tanců, no bylo toho hodně.
Na nic jsem ale neměla extra talent :), a tak mi vydrželo jenom to tancování. Po tom, co jsem začala blbnout s jídlem, jsem začala navštěvovat hodiny ve fitcentrech počínaje aerobikem přes bodystylig, po teabo, fit box, a jiné. V 18ti mě táta vytáhl na spinning. Vždycky hodně běhal a v deštivých podzimních večerech to pro něj byla ideální varianta, aby přes zimu neztratil fyzičku a zároveň si vyčistil hlavu. Vzpomínám si na svoji první hodinu ve fitcentru, kde teď sama hodiny spinningu vedu :). Po prvních deseti minutách se mi začalo dělat špatně od žaludku, nemohla jsem popadnout dech a zbytek hodiny jela v sedě bez zátěže. Celý večer jsem pak ležela na gauči u televize a moje barva se mi vrátila do normálu asi po 5ti hodinách :D. Nicméně jsem se rozhodla, že to s tím spinningem zkusím, dalších několik lekcí jsem trpěla, ale zvykala jsem si rychle a cítila jsem zlepšení. Dalších pár let jsem chodila na spinning pravidelně, dostala jsem se do takového stadia, kdy jsem úplně vypnula hlavu, bylo to pro mě naprosté odreagování a odcházela jsem ve skvělém rozpoložení s pocitem, že jsem pro sebe něco udělala.
Jak jsem již zmiňovala, táta je velký běžec. Strejda, jeho bratr, býval atlet a tátu vyhecoval k běhání někdy v období vojny. Brácha se toho taky chytil, vždycky jsem jim trochu záviděla, ale hledala jsem jsem si takové ty klasické výmluvy, že bych to neudýchala, protože kouřím, že mi běhání nikdy nešlo, nejsem na to ten typ, a že běhat prostě nikdy nebudu.
V Kanadě, kde jsem byla v roce 2008, jsem bydlela v domě se Španělkou Macarenou, byla to absolutně odlišná holka, než jsem byla já. Milovala přírodu, bydlela u moře a každé ráno běhala a pak si chodila zaplavat. Jednou mě v Torontu dokonce vzala s sebou. V té době už jsem nekouřila, ale stejně to byl teda pěkný záhul a musela jsem několikrát zastavit. Hodně mě ale inspirovala a asi rok po návratu jsem se rozhodla, že to s tím běháním taky zkusím. Vyběhla jsem v Břežanech po „polňačce“. Trasu jsem měla vyměřenou asi na 3 km, přičemž jsem to chtěla dát v kuse. Zastavila jsem třikrát a modlila se, aby už byl konec :). Takto jsem s běháním také skončila :D. Začal podzim a tím pádem bylo běhání pase. Přece nebudu běhat v zimě, natož za tmy… Dál jsem ale pokračovala ve spinningu. Do konce jsem absolvovala i pár tříhodinových maratonů a občas šla v týdnu na dvě hodiny za sebou. Na jaře jsem šla znovu běhat stejný úsek po poli a najednou jsem ho dala v kuse a s úsměvem na rtech, byl to úžasný pocit :). Tady nejspíš začaly vznikat moje sportovní ambice a přihlásila jsem se na historicky první závod od Nike na 10 km. Trénovat jsem začala v červnu, závod měl být na začátku září. Objednala jsem se k výživové poradkyni, protože mi bylo jasné, že bez dostatečného přísunu energie to nezvládnu. Běhala jsem dvakrát týdně a pomalu se začínala do této aktivity zamilovávat :). Většinou jsem běžela 6 km po lesní cestě nad Zbraslaví. Celou desítku jsem zaběhla až na závodě za 1h 3 minuty a odvezli mě v bezvědomí do nemocnice, ale o tom až v článku přímo o závodě :).
Na běhání jsem ani přes tuto zkušenost nezanevřela a naopak začala běhat pravidelně, nainstalovala jsem si do telefonu aplikaci Endomondo, kde můžu sledovat trasy, tempo, tep a je to přístupné přátelům s podobnými zájmy. Druhý 10 km závod jsem běžela o tři čtvrtě roku později v Berlíně za necelých 53 minut. Rok na to půlmaraton ve Vídni za dvě hodiny. Ten pocit se dá popsat, ale doporučuji to zažít na vlastní kůži. Atmosféra, která na vás dýchá, když se řadíte s dalšími tisíci lidí na startu, probíháte nádherným městem, slyšíte dupot a oddechování lidí všech věkových kategorií, kteří se navzájem podporují, hecují a na konci z posledních sil přidávají na rychlosti, aby ještě více překonali sami sebe a v cíli mohli zvednout ruce a radovat se z další výhry sami nad sebou.. Za to to stojí a doufám, že takových závodů ještě hodně zažiju. Poslední dobou zkouším i méně masové závody rodinného typu, kde je zápisné několikanásobně nižší, na konci dostanete pivo a buchtu, ale euforie je stejná jako u masovek ve městě. Nedávno jsem se náhodou účastnila i štafety na velkém maratonu a výsledkem je, že mě ti běžci celé vzdálenosti 42 km vyhecovali tak, že jsem si snížila osobák na 49 minut. Bůh ví, kam až mi tělo povolí zajít.
Primárně stejně neběhám kvůli času ale tomu pocitu samotnému. Občas se mi nechce oblékat a trochu to oddaluju, i když většinou se vyloženě těším. Po každé mi ale stačí udělat první krok a už se zubím a užívám si to od začátku do konce. Většinou běhám tak 10 km, ale občas se mi nechce přestávat, tak si trasu prodloužím třeba na 15 km. Kdybyste mi tohle řekli v těch 18ti po mé první hodině spinningu, tak se vám totálně vysměju, takže pokud i vy máte pocit, že na běhání nemáte, zkuste se ještě jednou zamyslet :). Navíc se dá opravdu běhat ve všech ročních období, stačí si koupit jen šusťákovku a rukavice. A že je v zimě brzy tma? Podél Vltavy vede osvětlená stezka a když chcete do lesa, prodávají výborné čelovky tak za 200 Kč. Je to investice dohromady tak 3000 Kč, ale pak už neplatíte vůbec nic, tak proč platit za pás ve fitku?
