Loading

Od Tatier k Dunaju

Letošní léto jsem to se závody příliš nepřeháněla, ale už od květnového opět velmi vydařeného Vltava Runu jsme se s kolegy těšili na obdobnou legraci ve slovenském provedení. Štafetový běh Od Tatier k Dunaju se konal v druhé poloviné srpna a jak tomu uz napovidá název, vybíhalo se z nízkých Tater poblíž Liptovského Mikuláše.

Celý týden jsem trávila na naší brněnské pobočce, a tak pro mě cesta na Slovensko představovala pouhých pár hodin. K večeru jsme se potkali v plném počtu v resortu Tatralandia. Centrum plné roztomilých chatek, vedle kterého se tyčil aqualand s množstvím různých tobogánů, bylo obklopeno obřími masívy tatranských hor. Polovina týmu se rozhodla zrelaxovat a vyblnout na klouzačkách a já se s druhou částí vydala najít pobřeží Mary. Po příjemné procházce jsme se dostali ke krásnému jezeru a po pár hodinách cesty ve velmi horkém dni se v něm s chutí zchladili a při tom se kochali kýčovitým západem slunce, které se pomalu schovavalo za vrcholky hor. Připadala jsem si jako na dovolené v Alpach a bylo mi skvěle :).

Po návratu jsme se všichni sešli v restauraci, kde jsme si dopřáli sacharidovou večeři v podobě halušek a pyrohů, spláchli to pivem a spišskou pálenkou a pomalu se chystali spát.

Po jedné pauze na Vltava Runu, kde jsem letos působila pouze jako závodník, vyplynuly u Tater kapitánské povinnosti opět pro mě. Při rozazování jsem se snažila každému vyhovět a aby to klukům nebylo líto, dala jsem do každého auta alespoň jednu holku :D. Barbor a Geda si přály jednodušsí úseky, protože před tím nikdy moc neběhaly, tak jsem je dala spolu do třetího auta, kde se terén jevil vesměs nejsnadnější. Ostatní nic nenamítali, tak jsem jela spravedlivou losovačku. I když žádný velký problém nenastal, musím přiznat, že jsem příliš spoléhala na znalost konceptu z české verze závodu a přehlédla jsem, že u tatranské štafety jsou povolena pouze dve auta :D. Na štěstí to ale nakonec nebyl problém.

I když jsme vybíhali až v 9:40, jeli jsme s klukama z prvního auta podle pokynů mnohem dřiv a jelikož vše proběhlo bez problémů, dopřáli si ještě super snídani na terase pod sjezdovkou s výhledem na zelené kopce doprovázené modrou oblohou, taneční hudbou a skandováním moderátora a spoluběžců :).

První od nás vybíhal Honza a užil si témeř 10 kilometrový prudký seběh. Bylo jasné, že někdo to bude muset zase vyběhnout nahoru a jelikož jsem věděla, že tuhle výzvu Lubo zvládne, dal si to jako čtvrtý běžec statečně do pořádného krpálu. Já mezi tím s Jardou probíhala zvlněným tereném, slunce pěkně pralo a samozřejmě jsme se neflákali a beželi “kudlu” :D. Po každém běhu jsme dělali rozhovor a jelikož nás slovenština velmi baví, vždycky v nich zazněla slova jako vyprážaná topánka, bravčový rezeň, pretek a podujatie. To nás mimochodem bavilo v prubéhu celého závodu, a tak jsme si klasicky kromě nohou pořádně procvičili i břišáky :D.

V době, kdy jsme ze sebe vydávali maximum, naše zbylá dvě auta vegetila a sbírala síly v cukrárnách a na koupalištích a provokovali nás fotkami čišících pohodou. Poté, co se Lubo vyškrábal do odporného kopce, na jehož vrchol nás vyčerpala cesta i v autě, předali jsme žezlo kolegům a jeli si taky trochu odpčinout. Z druhého auta měl každý z kluků nějaký požadavek na terén a sklon, a tak jsem při plánovaní neřešila pouze Lucčiny úseky, jelikož mi řekla, že je jí to jedno. Trochu jsem svého rozhodnutí později litovala, když jsem věděla, jaké šílenosti jí čekají, ale zvládla to úžasně a s úsměvem na tváři. Mezi tím, co naši spoluběžci válčili na trati, my s klukama doplňovali energii v bánskobystrické “Klubovně” a pak jeli podporovat poslední členku našeho týmu, Barborku, která statečně dobíhala svůj první úsek už za soumraku jestě neosvětlená. Ukázalo se, že trať, která byla označena za nejlehčí, byla pěkně kopcovitá, a tak si obě holky docela mákly! Všichni kluci zvládali své úseky absolutně s přehledem a letěli jako vítr. Martin byl dokonce tak rychlý, že jeho auto muselo závodit s ním, aby ho na předávkách stihli :).

Noční úsek představoval pro většinu z nás největší obavy, jelikož se jednalo už o druhé maximální vypětí v jednom dni, v téměř absolutní tmě a chladnu. 5 hodin před startem jsem se dost stresovala, protože na asi 8. km prvního úseku mě začalo bolet bříško pod prostředníčkem na noze, což jsem ještě podpořila pády ze stojek, které jsme v dobé pauzy trénovali u vody. Na štěstí po výběhu z předávky ve Žiaru nad Hronom, kde mi Jarda předával “kolík”, jsem na bolest úplně zapomněla a užila si super svižný úsek při svitu měsíce, který stínoval vrcholky vzdálených kopců.

Jelikož byl řidič po svém úseku parádně probuzený, rohodli jsme se dojet do dalšího startu s cílem se prospat co nejdelší dobu v kuse. S Honzou už jsme neudrželi oči otevřené, a tak nám po příjezdu připadal nápad Luba a Jardy geniální. Rozhodli se vytáhnout karimatky na asfalt hned vedle auta na jakémsi parkovišti u silnice. Tam jsme se vedle sebe naskládali do řady a už jsme usínali, když nás probrali organizátoři s tím, že na našem místě budou stavit předávku 😀 :D. V polospánku jsme se tedy přesunuli do blízké tělocvičny a tam upadli do párhodinového bezvědomí.

Všechny nedělní úseky vypadaly podobně. Od rána bylo zataženo a naše mokrá trika občas kropily i kapky destě.Trať vedla po okresních silnicích mezi poli, na jejichž plochách slunečnicové květy občas rozzářily jinak šedý a pošmourný den. Úseky se zdály nekonečné, před většinou z nás se jevila rovná štreka, na jejímž konci za zatáčkou začínalo další obdobné peklo. Na každou předávku dobíhaly trosky s kruhy pod očima a jazykem na vestě, ale s posledními metry se nám na bledých obličejích zároveň rýsoval široký úsměv.

Opět jsme si sáhli na dno. Každý z nás v průběhu několikrát proklínal sám sebe i své kolegy, kteří ho do toho šíleného nápadu navezli. Ale v Bratilslavě už opět vládla skvělá atmosféra, z repráku se linula chronicky známá melodie “We are the champions” a my už nedočkavě čekali ve firemních dresech na Barbor. Tu v závěru ještě začala trápit bolest zad, a tak na nás ohleduplně zjišťovala po ostatních v Praze telefonní čísla, jelikož už jí došel roaming a nechtěla nás děsit. Dobojovala a doběhla až do cíle, kde jsme všichni vyskočili na bednu a cítili se jako úplní vítězové i přes to, že jsme skončili až na 130. místě z 200 týmů :).

Měli jsme za sebou přes 340 uběhnutých kilometrů. Stále jsme se vzpamatovávali z krás, které slovenská příroda nabízí a zároveň i z kontrastu některých zaostalých měst. Opět jsem se přesvědčila o tom, jak skvělé je, když táhneme za jeden provaz a jak užasný je pocit ze společného úspěchu. Všichni moji kolegové předvedli obdivuhodné výkony. Holky byly opravdu statečné, pro dvě to byl první závod a to si ho daly rovnou třikrát, takže fakt klobouk dolů :). Kluci nezklamali, beželi jako o závod :), někteří si udělali osobák a hlavně se celý víkend chovali jako úplní gentlemani! Organizace celého závodu byla zvládnutá na jedničku a i když bych klidně uvítala více trailového terénu místo asfaltu, ráda si ho zaběhnu znovu a vřele doporucim.

Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *