Loading

Pretek Baba-Kamzík

Odmlčela jsem se na delší dobu, ale aktivní jsem být nepřestala. Naopak, chtělo by to asi trochu zvolnit, a tak jsem se rozhodla strávit sobotní dopoledne v posteli a chvilku odpočívat před tím, než se začnu připravovat na odpolední Spartan Race :D.

Minulý týden jsem se byla podívat v rodném městě svého otce a díky kolegyni, která tento výlet zorganizovala, si proběhout kopce v okolí Bratislavy.

S pár kolegy jsme v sobotu nasedli do vlaku na Hlavním Nádraží, obsadili zarezervované kupé, zuli boty, otevřeli cider a nechali se odvážet za letním počasím pryč z Prahy. V Bratislavě bylo o 10 stupňů tepleji a po procházce městem jsme byli při pojídání předzávodní večeře na plovoucím pivovaru svědky kýčovitého západu slunce s Hradem na kopci v pozadí. Dvě piva nás příjemně unavila, a tak jsme se nechali Uberem odvézt k Míše na chatu nad Pezinok. V úplném tichu se mi podařilo celkem dobře usnout a ráno jsem se probudila do krásného dne a kochala se zelení, která náš dům obklopovala.

Po snídani jsme chatu opustili se slovy, že by tam stálo za to příště strávit trochu víc času a vydali se na bus, kterým nás organizátoři odvezli na kopec Baba. Na startu vládla klasicky příjemná atmosféra, většina běžců vypadala zkušeně, některým zdobily hlavu čelenky s nápisem Iron Man, další vypadali amatérštěji, ale na začátečníka člověk nenarazil. Přecijen nekratší trasa byla 16 km dlouhá. Po vyzvednutí čísla jsme zašli na kafe, kluci na první gulášovku (ten den zvládli další 3 :D) a fandili jsme probíhajícím účastníkům nejdelší trasy 53 km. Té se účastnil i jeden z našich kolegů v rámci tréninku na Sky Marathon.
V 10 jsme se postavili na start a s další tisícovkou závodníků započali „pretek“ výběhem do táhlého kopce, což nám  dosatečně zahřálo svaly na další 3 hodiny běhu. Celou dobu se běželo lesem, většinou po suché trailové cestě. Listy stromů nás obklopovaly svou zelení a vůně jejich kůry příjemně dráždila naše nosy. S kolegama jsme se drželi celou dobu při sobě a jednou si i odběhli udělat pár fotek na vyhlídku. Z té se nám otevřel krásný pohled na zalesněnou krajinu a modré nebe.

No nebyla bych to já, kdyby vše proběhlo bez jediné komplikace! Dvakrát se mi podařilo hodit tlamu a z toho jednou dokonce salto, při kterém jsem stihla zamířit na hromádku listí, tam jsem se odrazila přes záda chráněná batohem s petlahví a opět skončila na zadních vysmátá a v lehkém šoku. Po tom, co jsem uklidnila dalších 10 kolemběžících, že jsem OK, jsme pokračovali v závodu.
První občerstvovačka byla po 15 km, v tu chvíli bylo už opravdu teplo, a tak nás celkem vyděsila informace, že došla voda!! Na štěstí to organizátoři brzy vyřešili, takže jsme doplnili tekutiny a vydali se asi do nejhezčího úseku celé trasy. Krajina kolem Kamzíku je opravdu nedotčená, běželo se údolím kolem potoků, úzkými cestami, přes lávky i kamení. Na druhé občerstvovačce na nás čekal kolega, který se tento úsek rozhodl napálit a dokázat si, že je ve formě (a je :)). Zblajzli jsme pomeranče, vypili rozpuštěné magnésium a začali stoupat. Od té doby nás žádné klesání nečekalo a pomalu jsme se začali těšit do cíle a klasicky si vyprávěli, co si odpoledne dopřejeme. Kluci se na konci hecli a zmizeli nám úprkem za horizontem. S Miškou jsme se škrábaly na Kamzík a ještě vyběhly sjezdovku, na jejímž vrcholu nás čekala cílová brána, povzbuzování a po proběhnutí i skvělý pocit, medaile na krku, vzájemné gratulace a široké úsměvy na tvářích vyvolané vyplavenými endorfiny. Chvíli jsme si odpočinuli, protáhli se, zhodnotili závod, snědli gulášovku, nachytali bronz a pomalu se chystali odjet zpět do města. Jelikož nebyla možnost se nikde osprchovat, nezbylo nám s Míšou, než využít hotelových WC a umýt se v umyvadle. Kluci se jen převlékli se slovy, že mají stejně ráno Cross Fit 😀 :D. Po večeři ve městě jsme se vydali opět na nádraží a byli jsme opravdu vděční za předvídavost dvou kolegů a koupi místenek, jelikož uličky byly narvané cestujícími a to by se našim unaveným nohoum asi další 4 h absolvovat nechtělo.
Baba – Kamzík patří mezi moje top „bežecká podujatia“ :D. Kombinace trailu, vzdálenosti 26 km, perfektního počasí a dobře zvládnuté organizace nám připravila krásný zážitek a utvrdila mě v přesvědčení, že lítat po kopcích mě fakt baví víc než to rvát ve městě po asfaltu za dvojnásobnou cenu. (No i když ten pražskej půlmaraton měl taky něco do sebe :D).

Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *