Před létem mě inspiroval můj kolega Honza, který mi vyprávěl, jak o víkendu nasedl na vlak, vystoupil v Karlštejně a vyběhl po červené značce směr Praha. Několikrát jsem chtěla podobný výlet uskutečnit sama, ale vždycky mi do toho něco vlezlo :).Minulý týden zase pořádala výlet bývalá kolegyně Bára podél Svatojánských proudů, což mě také nadchlo, ale běželi den po Nočním běhu Prahou a bylo mi jasné, že budu mít ztuhlé svaly a navíc si po závodu a párty budu chtít trochu pospat :). Nakonec jsme se dohodly s kamarádkou Terkou, že vyrazíme týden po závodu a pro první výběh jsme zvolily trasu, kterou nám Honza nakreslil na turistické mapě přes Můj baťůžek na mapy.cz.
Od prvních kroků mi bylo jasné, že Terka je ideální parťák pro tento výlet. I když jsme první dva kilometry celkem slušně stoupaly, byly jsme tak zabrané do konverzací všeho druhu, že nám skoro ani nedocházelo, že běžíme :D. Jsme podobně vysoké a obě jsme v docela dobré kondici, a tak jsme se shodly i v tempu. Přeci jen jsme se na vrcholku zaradovaly, že stoupání máme za sebou a po kontrole Endomonda, které hlásilo 2,4 km jsme se vydaly po stezce vedoucí lesem, který voněl po dešti, směr Zbraslav.
Několik kilometrů jsme běžely téměř po rovině, kochaly se přírodou a většinu času jsme nezavřely pusu :D. Když jsme dorazily na silnici, začaly jsme zkoumat mapu, kterou měla Tereza vyfocenou v mobilu a tudíž nešla přibližovat. Já jí pro jistotu neměla vůbec, protože jsme spoléhala na to, že všude budou značky a ukazatele :). Chyba!
Ani v Jílovišti nemají příliš dobré značení, rozuměj žádné :D, a tak jsme se trochu prošly, pozeptaly místních a dostaly se opět na lesní cestu. Jakmile jsme byly dále od civilizace a přestaly slyšet auta, rozhodly jsme se po 10 km doplnit energii a hodily do sebe tyčinku a jablko.
Sice to nebylo naším směrem a musely jsme se vrátit zpátky, ale za ten výhled to stálo :). Pak už jsme opravdu začaly mírně klesat, na cestu nám svítilo slunce a nám se asi začaly vyplavovat endorfiny, jelikož jsme byly obě v totální euforii a pořád si opakovaly jak jsme dobrý a jak je to úžasný výlet 😀 :D.
Poslední dva kilometry jsme probíhaly už Zbraslaví, za cukrárnou jsme se převlékly do suchého a ne zrovna společensky oblečené jsme se šly odměnit skvělým obědem do restaurace Podolka. Dlouho mi tak nechutnalo :). Zároveň jsem si uvědomila, kolik energie potřebuje tělo dodat při takovém výkonu a o kolik méně bychom mu tedy měli dopřávat, pokud jen sedíme na zadku.
