Loading

První výběh s batohem na zádech

Před létem mě inspiroval můj kolega Honza, který mi vyprávěl, jak o víkendu nasedl na vlak, vystoupil v Karlštejně a vyběhl po červené značce směr Praha. Několikrát jsem chtěla podobný výlet uskutečnit sama, ale vždycky mi do toho něco vlezlo :).Minulý týden zase pořádala výlet bývalá kolegyně Bára podél Svatojánských proudů, což mě také nadchlo, ale běželi den po Nočním běhu Prahou a bylo mi jasné, že budu mít ztuhlé svaly a navíc si po závodu a párty budu chtít trochu pospat :). Nakonec jsme se dohodly s kamarádkou Terkou, že vyrazíme týden po závodu a pro první výběh jsme zvolily trasu, kterou nám Honza nakreslil na turistické mapě přes Můj baťůžek na mapy.cz.

V neděli jsem se vzbudila v 9 hodin, dobře se nasnídala, sbalila baťůžek, který jsem dostala minulý týden na závodu a vyrazila směr Hlavní Nádraží, kde na mě čekala Terka. V batohu jsem měla tepláky, triko na převlečení, kšiltovku, tyčinku a ovoce. Na nádraží jsem si ještě koupila dvě půllitrové vody, jednu na cestu vlakem a druhou na běh. Do vlaku jsme si vzaly u stánku kafe a vyrazily na perón. Počasí bylo zatažené a na okna nám padlo několik kapek, po příjezdu do Řevnice se ale oteplilo akorát na triko, šusťákové bundy jsme tedy schovaly do batohů a začaly se ptát po stezce.
Několik lidí, které jsme žádaly o navigaci, na nás koukalo, jako že jsme spadly z višně, že tu trasu chceme běžet a avizovali několikakilometrové prudké stoupání, než se dostaneme na hřeben. Vyděsit se jim nás ale nepodařilo a naše nadšené úsměvy nám z tváří nesetřásli :).

Od prvních kroků mi bylo jasné, že Terka je ideální parťák pro tento výlet. I když jsme první dva kilometry celkem slušně stoupaly, byly jsme tak zabrané do konverzací všeho druhu, že nám skoro ani nedocházelo, že běžíme :D. Jsme podobně vysoké a obě jsme v  docela dobré kondici, a tak jsme se shodly i v tempu. Přeci jen jsme se na vrcholku zaradovaly, že stoupání máme za sebou a po kontrole Endomonda, které hlásilo 2,4 km jsme se vydaly po stezce vedoucí lesem, který voněl po dešti, směr Zbraslav.

Několik kilometrů jsme běžely téměř po rovině, kochaly se přírodou a většinu času jsme nezavřely pusu :D. Když jsme dorazily na silnici, začaly jsme zkoumat mapu, kterou měla Tereza vyfocenou v mobilu a tudíž nešla přibližovat. Já jí pro jistotu neměla vůbec, protože jsme spoléhala na to, že všude budou značky a ukazatele :). Chyba!

No nestalo se nic hrozného a měly jsme alespoň zážitek, když jsme místo lesní cesty po značkách běžely ze Všenor do Jíloviště po silnici do kopce připomínajícího sklonem i provozem „Štěchovičák“. Kupodivu ani zde jsme nezapomněly mluvit, a tak jsme se celkem rychle a bez komplikací ocitly zas nahoře :).

Ani v  Jílovišti nemají příliš dobré značení, rozuměj žádné :D, a tak jsme se trochu prošly, pozeptaly místních a dostaly se opět na lesní cestu. Jakmile jsme byly dále od civilizace a přestaly slyšet auta, rozhodly jsme se po 10 km doplnit energii a hodily do sebe tyčinku a jablko.

Po občerstvení jsme opět přidaly do kroku a shodly se, že ztuhlé svaly budeme muset trochu rozběhat. Hned na začátku nás čekalo mírné stoupání, ale popraly jsme se s ním celkem dobře a dále se rozplývaly nad úžasnou krajinou a neskutečně příjemnou teplotou čerstvého vzduchu. Začaly jsme pomalu klesat, ale po tom, co jsme narazily na tři cyklisty, kteří byli v této oblasti asi stejně jako my po prvé, jsme si vyběhly další kopeček a dostaly se na krásnou vyhlídku s výhledem na Vranovskou přehradu.

Sice to nebylo naším směrem a musely jsme se vrátit zpátky, ale za ten výhled to stálo :). Pak už jsme opravdu začaly mírně klesat, na cestu nám svítilo slunce a nám se asi začaly vyplavovat endorfiny, jelikož jsme byly obě v totální euforii a pořád si opakovaly jak jsme dobrý a jak je to úžasný výlet 😀 :D.

Poslední dva kilometry jsme probíhaly už Zbraslaví, za cukrárnou jsme se převlékly do suchého a ne zrovna společensky oblečené jsme se šly odměnit skvělým obědem do restaurace Podolka. Dlouho mi tak nechutnalo :). Zároveň jsem si uvědomila, kolik energie potřebuje tělo dodat při takovém výkonu a o kolik méně bychom mu tedy měli dopřávat, pokud jen sedíme na zadku.

Uběhly jsme necelých 19 km za 2 h 25 minut s celkovým stoupáním 680 m. K tomu jsme ještě další 2-3 km nachodily, ale to se nepočítá :D. Po tom, co jsme nastoupily do autobusu, začalo zase pršet. No počasí nám tedy přálo :).
Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *