Loading

Vltava Run – závod který stmeluje

Letos jsem se již podruhé zúčastnila štafetového závodu s názvem Vltava Run. Loni jsem byla plná dojmů a i když jsem se snažila celý zážitek popsat stručne, zabralo mi to asi 5 stran :D. Tento rok mám opět skvělé zážitky, ale navíc jsem si uvědomila mnoho dalších pozitiv, o které bych se chtěla podělit.

Srdcovou záležitost pro mě představuje tento běh , který vede podél toku Vltavy od jejího pramene až do Prahy i proto, že jsem díky němu začala vymetat všemožné závody (horské výzvy, lesy a traily) a hlavně poznávám stále další skvělé lidi s podobným nadšením.
Měla jsem letos trochu Dylana, s jakým týmem poběžím. Kiwi team, na jehož založení jsem se minulý rok podílela, se mnou od začátku počítal. S příchodem do nové firmy jsem se začala starat o náš běžecký klub, poslední závody dáváme spolu a srdce mě táhlo ke sdílení zážitku i s kolegy. Nakonec jsem zůstala věrná svému původnímu týmu,  kapitánské žezlo jsem ale předala našemu Jardovi a firemnímu týmu se naopak snažila pomoci při organizaci, aby mi to nebylo líto :).
Kiwi tým obměnil pár členů. Brácha nás tentokrát kvůli nástupu do nové práce ve Vídni opustil (místo něj se k nám ale přidal Bářin brácha Dan, se kterým se kamarádím od 16 let, a tak jsme nepřišli ani o podobnou dávku skvělého humoru)) a Terce dva dny před odjezdem nasadili antibiotika. Obrečela to a nás to moc mrzelo. Rychle za sebe ale našla náhradu, Matyáše, se kterým jsem zjistila, mám asi 10 společných známých z různých skupin lidí :).

Jarda zvládl organizaci skvěle, a tak jsem se nemusela vůbec angažovat v přípravách. Byla jsem v prvním autě s Danem, Matyášem a Bárou, která prohlásila těsně za Prahou, že už se těší na „boj o přežití“ a na to, jak zas necháme všechny běžné starosti ve městě a budem se plně soustředit na závod. Vystihla to skvěle!!

Ve Strakonicích jsme vyzvedli auto č. 3, jehož členové nás vítali už značně vysmátí (při čekání stačili vypít dvě lahve bublin :D) a vyrazili jsme společně směr Zadov. Tam jsme si na startu vyzvedli trika, čísla, pásky a odebrali se na jedno pivo a následně do „stanového městečka“, což bylo parkoviště, kam nás organizátoři poslali s tím, že je volné, a tak se tam můžem ubytovat. O místo jsme opravdu bojovat nemuseli, jelikož nápad se stanováním jsme měli nejspíš jediní :D. Relativně brzy se mi podařilo usnout a díky teplému spacáku mi ani nebyla zima, jen jsem pořád vzhledem k mírnému sklonu sklouzávala dolů. Ráno nás probudilo odstartování prvních skupin běžců, kteří po deseti lidech vybíhali v patnáctiminutovém intervalu již od půl 6. Já měla startovat v 7:45. Dala jsem si kafe a koláč a šla se s ostatními připravovat na start.
Oproti loňsku bylo mnohem chladněji. Začátek nebyl úplně slavný. První kilometr jsem bojovala s rozhašeným žaludkem, ale nakonec se vše zklidnilo a užívala jsem si nádherných 14 km po šumavských lesích a loukách. Celá trať Vltava Runu je krásná a každý úsek má svoje kouzlo. Pokud ale můžu porovnat svoje dojmy s loňskem, kombinace 3 tratí – Šumava, okolí Českého Krumlova s doběhem do města, na jehož hradby mi pohled vehnal slzy dojetí do očí a závěrečná trailová trať a seběhy v hustém lese, to pro mě nemá konkurenci! 🙂
Tým opět držel perfektně při sobě, komunikace probíhala bez problémů a nespočetněkrát jsme se smíchy popadali za břicho. Na trati jsem se několikrát potkala s kolegy, proběhla radostná objetí, hecování, plácání a fandění. Do toho jsem byla i velmi mile překvapena, když se na předávce objevilo pár lidí, se kterými chodím na street workout a i dalších známých z jiných závodů. A tak jsem si uvědomila, že pokud jste obklopeni fajn lidmi, neběžíte jenom za jeden tým, ale sdílíte to úplně se všemi. Nepatříme mezi závodníky, kteří by aspirovali na vítězství (ani nemůžeme :D). Člověk ale stále překonává sám sebe. Může se kochat, ale stejně mu to nakonec nedá a vymáčkne ze sebe maximum pro svůj vlastní pocit, pro dobrý osobní výsledek a pro podporu svého týmu i okolních běžců. Na závodě nefunguje spolupráce jen s 11 členy týmu, ale taky všeobecná loajalita ke všem účastníkům závodu. Pokud někdo vypadá, že mu není dobře, okolní běžci se ujišťují, zda je vše ok. Když jsme přehlédli značení, ozývalo se za námi  halekání do doby, dokud jsme se neotočili a nevrátili se na správnou trať. V tělocvičně, kam jsme se jeli na pár hodin prospat mezi večerním a ranním úsekem, byla úplná tma, nikdo ani nedutal a přesto, že bylo slyšet neustálé vybalování a šustění spacáků, snažili se to všichni dělat co nejtišeji, aby si ostatních pár stovek lidí mohlo alespoň na chvíli odpočinout.

Naše auto si to letos jelo fakt na punk, takže jsme si dali i odpočinek v rožmberském parku, svačili jsme suchý chléb se sýrem a šunkou a sprchu videli možná z letadla :D. To samozřejmě není podmínka, je možnost se ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu, ale tohle má občas taky něco do sebe. Dobrý oběd a večeři jsme si přecijen dopřáli v příjemných restauracích. Druhou předávku se nám podařilo splést za třetí, tak jsme si užili chvíli i rallye, abychom stihli Matyáše včas vystřídat. Že není potřeba za každou cenu spěchat nás po chvíli přesvědčil pohled na rozstřelenou dodávku, jejíž posádka se srazila s jiným autem, a tak nejspíš jejich soutěžení skončilo hned po prvních 20 km běhu. Vypadalo to naštěstí, že se nikomu nic nestalo, ale pro nás to bylo velké ponaučení. Bylo nám jich líto :(.

V cíli vládla v neděli odpoledne opět parádní atmosféra, kdy posledního běžce branou doprovází celý tým. Obdrželi jsme obrovské medaile, bouchli šáňo a užívali si, že jsme konečne všichni pohromadě, že jsme to zvládli a rovnou plánovali, co poběžíme příště. Kombinace taneční muziky, radleru a perfektní atmosféry podporované stále nově příchozími týmy mě lákala zůstat a tančit a bavit se až do večera. Jsem ale už trochu rozumná a rozhodla se regenerovat :D.Všichni jsme se dojatí loučili a rozešli se každý svým směrem. Zamířila jsem do sauny a druhý den si ještě dopřála masáž. Večer už mi to zas nedalo a cvičně jsem si v metru popoběhla na eskalátorech. Je to návykové :).
Je skvělé cítit se v kondici, překonávat se a vidět zlepšení. Občas není na škodu si sáhnout trochu na dno a vystoupit z té komfortní zóny. Opravdu to může být pro každého, kdo je zdravý a nebojí se výzvy. Lidi z mých týmů, kteří vloni neuběhli v kuse desítku, si jí najednou střihli tikrát za sebou a sami tomu pořád nemůžou uvěřit. Já jim věřím a chci to i nadále podporovat, je to super a stojí to za to :).

Organizátoři opět odvedi skvělou práci a připravili tak parádní zážitek více než 250 týmům po 12 lidech. Naše země nám nabízí tak nádhernou krajinu a je škoda toho nevyužít! Příště do toho jdem zas. Jedno za jaký tým, všichni táhnem za stejný provaz.

Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *