Loading

Moje úvaha o zdraví

V rámci psychohygieny jsem dala dohromady zase několik nahromaděných pocitů a  myšlenek, které se ve mně poslední dobou honí a skrze tělo komunikují. Poslední dobou mě vždy v noci škrábalo v krku, přes den mi nic moc nebylo a síly jsem měla dostatek. Necítila jsem se ale stoprocentně dobře a trochu mě to ovlivňovalo a otravovalo. Především to, že jsem neznala příčinu. Asi týden na to jsem se učila před testy na kurz shiatsu a najednou jsem se zastavila u věty ve skriptech a začala brečet. Rozplakal mě výrok „V přístupu východní medicíny není obsažen boj proti nemoci ani snaha nemoc eliminovat. Cílem je posílit vitalitu člověka a předejít tak jeho onemocnění“. Uvědomila jsem si, že mám v sobě rozpor a potlačené sebevyjádření. Vše jsem si hned zapsala do deníku, všechny své pocity a frustrace. Přišla úleva a hlavně po tom vyjádření  bolest v krku zmizela.

Žiji mezi dvěma světy, dvěma extrémy a tento pocit ve mně vznikl proto, že ani s jedním vlastně nechci komunikovat a vyjadřovat svůj pohled. Odrazují mě totiž jejich reakce. Jsou plné hněvu, vzteku a zvýšených hlasů plných frustrace. Ani na jedné straně  nevnímám soucit k ostatním a snahu pochopení pohledu druhých. Každá má svou pravdu a odmítá jiné pohledy. U mnoho lidí vnímám nedostatek pokory a snažím se pozorovat, jak všechny tyto aspekty v poslední době ovlivňují jejich životy. Nejsem svatá, i mě život hodně učí, učí mě právě té pokoře a jakmile začne moje ego vystrkovat růžky, opět přichází facka, která je zase zastrčí zpět.

Ptám se ale sama sebe, co se v těchto lidech asi děje v momentech, kdy nedokážou udržet klidnou mysl, vztekají se a zvyšují hlasy, protože má někdo poznámku na téma, na které oni mají jasný pohled? Co se děje v jejich těle, s jejich tepem, jak jejich obličej mění barvy, jak se mění napětí ve svalech a co dělá jejich srdce?  Čím dál více si uvědomuji, jak je důležité pozorování vlastních strachů, pocitů a myšlenek a především jejich původu a sledování toho, jak ovlivňují naše rozpoložení a potažmo náš život.

Mnoho lidí zná můj příběh, ať už jako očití svědci nebo někteří z mých článků. Jsem příkladem toho, jak obrovský vliv má psychika na naše zdraví, pokud se svým tělem nekomunikujeme, a jak si dokážeme ztížit život tím, že nepracujeme sami se sebou. Jak důležité je vědomé dýchání a propouštění emocí. Díky strachu ze smrti jsem si v mladistvých letech vyvolávala pocity, že umírám. Každou noc jsem měla pocit, že mám infarkt a onen strach přes tělo komunikoval úzkostí způsobující špatnou cirkulaci, ta pak bolest na hrudi, brnění končetin, nemožnost se nadechnout. Po dlouhá léta jsem nebyla schopna navázat vztah a až po absolvování kurzu Vítězného dechu se mi přes kůži vyplavilo trauma a uvědomila jsem si, že strach ze zlomeného srdce mi ho nedovolí znovu otevřít. Tak silná je naše psychika. Nyní pracuji s lidmi, s jejich tělem a mám to štěstí, že se mohu dotýkat i jejich duše a učit se, jak je to propojené. Pozorovat, co vše držíme a co nám brání být zdraví.

Překvapují mě a občas i děsí reakce lidí v mém okolí, kteří se zdráhají práce na sobě, terapie, dechových cviků a dotyku. Bojí se, že by se mohli podívat sami do sebe a dozvědět se něco, co by jim nebylo příjemné. Zjistit něco o sobě nebo prožít nějakou starou bolest. Vypovídá ale toto o zdraví a rovnováze? Lidé utíkají před svými myšlenkami. K alkoholu, drogám, extrémnímu pohybu, do společnosti nebo na druhé straně do úzkostí a samoty. Málokdo si denně sedá do meditace a klidní tak svou mysl. Dřív jsem si myslela, že jsem zdravá, protože mám v míře cholesterol a tlak 120/80. Nebyla jsem. Byla jsem naopak tolik odpojená, že až úrazy mě zastavovaly. Jela jsem jak motorová myš a nedokázala zpomalit. Inspirovali mě lidi z fitka, co měli six pack a výbornou fyzičku. Jsou ale tito lidé zdraví? Jen proto, že dobře vypadají? Co je vede k tomu, aby perfektně vypadali? Není to zase jen ego? Nechodí cvičit i proto, že vybijí nahromaděnou energii z práce a pak to třeba ještě zapijí v baru několika panáky, aby vypli nepřetržitý tok myšlenek? Já to tak trochu mívala. Vše je podle mě fajn, pokud jsme v rovnováze a děláme věci vědomě.

Mezi mnohými mě v  životě ovlivnila i věta jedné terapeutky, která mi řekla, ať si představím, že sedím na skále, koukám na západ slunce s vědomím, že se ráno už neprobudím. Co bych chtěla, aby bylo za mým životem, až se za ním ohlédnu? Nevěděla jsem. Ale začala jsem podle toto žít. Začala jsem si pro sebe hodně psát, zaznamenávat si své pocity, nutkavé myšlenky a začala jsem být upřímná sama k sobě. To je totiž podle mě návrat ke zdraví a rovnováze. Občas odpojit mozek a podívat se do hloubi srdce. Je důležité si pokládat otázky týkající se našeho života. Potřebuji opravdu věci, které mám? Jsem se svým životem spokojený? Jsem spokojený se svým parterem, nebo ve vztahu setrvávám jen ze zvyku nebo strachu? Živím se prací, která mě naplňuje a jsem s ní v souladu? Obklopuji se lidmi, se kterými se cítím dobře? Jak zacházím se svým tělem, co do něj vkládám? Dopřávám mu odpočinek? Dýchám správně? Spím dostatečně? Co potlačuji a jaký vliv to má na mé tělo a nemoce? Dělám věci, které mi přináší radost? Mám vyřešené vztahy? Jaké vzorce si nesu ze svého rodu a nemohu něco změnit, aby se v další generaci neopakovaly? A především, mám rád sám sebe a odpustil jsem sobě i ostatním? Možná vás napadají další otázky. Pokud vám je u nějakých nepříjemně a bojíte se odpovědi, nejste ještě v rovnováze a nejste tudíž opravdu zdraví. Když si vzpomenu, jakou svobodu jsem cítila, když jsem strávila 8 dní v peruánských Andách bez mobilu, bez kontaktu se světem, bez sociálních sítí a čtením zpráv. Tenkrát jsem se cítila nejzdravější. Toť konec mé úvahy pro tento den. Přeji všem, ať se jim daří dobře a jsou upřímní sami k sobě.