Horská výzva v Krušných horách

Před delší dobou nás se Zuzkou napadlo, že bychom mohly zkusit poloviční vzdálenost třetího závodu od Rock Pointu ve dvojicích, která se odehrávala v Krušných horách

(náš Jarda s Tomem běží všechny čtyři a od začátku nás na to lákají). Zuzku ale později zaujala trať celá, měřící 64 km. Co se týče délky, ta by mi nečinila takový problém, přeci jen už mám za sebou 57 km z Brtnických ledopádů. Čeho jsem se ale děsila, bylo Zuzčino zapálení pro vybojování co nejlepšího postu a její rychlost, se kterou mě absolutně strká do kapsy. Nakonec jsem byla ráda, když se na této trati domluvili s Petrem, se kterým si v běhu rozumí ve všech směrech a já utvořila dvojici s Pavlem, s nímž si, jak se ukázalo, vyhovuji zase já.

Sešli jsme se v Ústí, kde se Zuzka s Petrem začali připravovat na závod. Vybíhali o půlnoci z Božího Daru, kolem půl 10 tedy vyráželi lehce nervózní, jelikož po třech týdnech ukrutných veder se schylovalo k prvním bouřkám. Zásobeni čelovkami, holemi a dostatečným množstvím gelů v batohu nás opustili a my se po shlédnutí nenáročného filmu odebrali na kutě.

Kolem půl 6 mi zazvonil budík, mám to v sobotu vůbec zapotřebí? Ano, mám :D. Po vydatné snídani jsme s Pavlem sedli do auta a vydali se za zbytkem party. Registraci jsme stihli jen tak tak. Ve startu (a zároveň cíli) nás přivítala unavená, ale spokojená dvojice, Zuzka s Petrem, kteří si zažili opravdu „krušný“ závod. Skoro celý ho běželi po tmě, v dešti a chvílemi je provázely i strašidelné blesky. Dobíhali již za světla, což mohlo být naopak velmi působivé a z 51 smíšených týmů doběhli na 5. místě s neuvěřitelným časem 8h 21 min o pouhých 19 minut později než tým vítězný. Skládám jim obrovskou poklonu!

Start našeho „Halfu“ (37 km) proběhl v 9 hodin. Těsně za jeho proběhnutím jsme si plácli s Jardou a Tomem, ti bojují o umístění za všechny čtyři závody, tudíž jsme je viděli naposledy :). Všude kolem nás se ozývalo skandování a začátkem nás provázela motivující hudba. Fascinovalo mě množství psů, kteří táhli své páníčky kupředu a tvořili s nimi další kategorii „Dogtrekking“. My s Pavlem jsme se rozhodli udržet střední tempo, při kterém budeme schopni mluvit, ale zároveň jsme nechtěli skončit mezi posledními.

Počasí nám přálo od začátku do konce. Občas vysvitlo slunce, díky němuž příroda hrála krásnými barvami. Velká část trati vedla úžasnými lesy, takže jsme si s Pavlem notovali, jak máme krásný kraj :). Občas jsme se „zakecali“ s dalšími účastníky a obecně jsme teda za celou dobu nezavřeli pusu :D. Chvilkami to vypadalo na déšť, ale ten po třech spadlých kapkách ustal a tak hodinu bylo příjemně zataženo. Na první občerstvovačce, která byla přibližně na 17. kilometru jsme se posilnili ovocem a úžasným domácím koláčem. Do camel backu jsem natankovala dostatek vody a vydali jsme se vstříc novým zážitkům :D. Před námi byl první výšlap na Plešivec  (1025 m n. m.), měli jsme ještě dost sil, takže jsme byli celkem rychle nahoře, trošku se tam zamotali a pak začali sbíhat krásnou trasou zase dolů. Tímto začala náročnější část závodu, kdy už jsme rovinku viděli jen zřídka. Stále jsme si drželi pěkný čas a věřili si přibližně na 5 h. Druhá občerstvovačka nás čekala po dlouhém seběhu v údolí Jáchymova. Nechtěli jsme, aby nám příliš zatuhly nohy, a tak jsme udělali v tu chvíli nic netušíc zásadní chybu a vyběhli jako první. Za sebou jsme nechali možná kolem patnácti dvojic, které si pochutnávaly na sladkém občerstvení, kolem něhož poletovaly desítky vos.

Před sebou jsme měli posledních 8 km, z toho 4 měly být do ukrutného krpálu zakončeného vrcholem Klínovce (1230 m n. m. ). Stále jsme ale stoupali poměrně mírně, což nám sice připadalo lehce zvláštní, ale před námi byla dvojice holek, které nás předběhly a za sebou jsme také viděli minimálně dva další účastníky závodu. No nebudu to natahovat. To bych nebyla já, aby celý závod proběhl úplně hladce. Asi po 5 km se holky zastavily a začaly řešit, že něco nehraje. Zavolala jsem organizátorovi a ten nám oznámil, že jsme si asi spletli barvy a že běžíme tu delší trasu :D. Jak se nám to podařilo, vysvětlovat nebudu, to je na dýl. Rozhodli jsme se tedy vrátit k ukazatelům a zvolili jsme trať, která sice nebyla značena nijak, ale měla nás po turistické značce oklikou dovést na Klínovec. Pavel i holky, které aspirovaly na bednu, byli demotivovaní a přestalo se jim chtít běžet. V první vesničce si dal Pavel v místní hospodě pivo, což jeho náladu opět zvedlo a dodalo mu síly :). Já s holkami jsme energii doplnily trapně jen ve formě tyčinky a po chvíli jsme se napojili do prudkého kopce, kde už se zase začali objevovat naši konkurenti. Během výšlapu jsme s holkami pokecali a s ironickým podtónem jsme si ze svého omylu dělali legraci. Na Klínovci bylo úžasně slunečno a  hemžilo se to turisty. Ti se nahoru nechali převážně vyvést lanovkou. Na poslední kontrole jsme odpípli čipy, už se jen napili a vydali se na poslední tříkilometrové klesání. Pavla už chytaly nohy, ale ještě se hecnul a se slovy, že tak dlouhou trať už nikdy nepoběží, se mnou zdolal finální seběh do cíle, kde nás už vyhlížel Tom s Jardou. Za lístečky nám byl vydán vydatný oběd a plechovka Birellu, to jsme si vychutnali na trávě za hudebního doprovodu a následně vyhlášení všech kategorií.

V Ústí nás vítali již odpočatí Petr se Zuzkou, ta pro nás měla nachystané další občerstvení. Po úžasné sprše jsme se vydali do pivovaru Rychta, kde jsme měli připravený raut. Ten pro nás vyhrál pes Laky, jehož lajky získávala Zuzka v průběhu celého víkendu na Vltava Runu. Přidalo se k nám ještě jejich pár přátel z Ústí a z mého rodného Mělníka, a tak z toho byl ještě klasický pozávodní večírek. S Pavlem držíme tempo i v pití, a tak mi kluci po tom, co Zuzka odvedla unavené Kiwáky domů, ukázali ještě pár ústeckých barů a nohy jsem si protáhla ještě na parketě :D.

Takže. Kdybychom nezabloudili, neměli bychom historku. Mohli jsme být ze 42 týmů mezi první desítkou. Takto jsme byli, tuším, 26. a uběhli 44 kkm za 6 a půl hodiny s pauzou na pivo :D. Jarda s Tomášem doběhli za 4 h 40 a získali tak zatím 4. místo v kategorii za všechny tři závody. Mají teď tedy před sebou největší výzvu si ho buď obhájit nebo i zvítězit, hm? :). Pavel mi po dvou dnech od akce psal s návrhem, jestli se nepřidáme a nepojedeme si vylepšit reputaci na poslední závod na Šumavu. No tak se jdeme registrovat :D.

Celý závod se mi moc líbil. Velikou roli v tom hrála krajina, kterou Krušné hory nabízí. Kombinace rovinatého terénu v lese a zdolávání kopců i seběhů mi začala vyhovovat. Samozřejmě také hodně udělalo počasí, které bych označila jako ideální. Z hlediska organizace jsem byla také spokojená až na horší značení v místě, kde jsme se ztratili :D. No už se moc těšíme na začátek října, až se budeme moci kochat na obdobném závodě v šumavských lesích.