„Jeden z deseti nejhezčích treků na světě“. Nacházela jsem se v Peru ve městě Huaraz, netlačil mě čas a z dalších několika možných výletů měl Huayhuash tuto nálepku, cenově byl přijatelný a z vyprávění a fotek jsem měla husí kůži. Tu příjemnou. Jelikož trpím výškovou nemocí a opět jsem přijela od oceánu, rozhodla jsem se aklimatizovat na jednodenních výletech na Lagunu 69 a Lagunu Churup, položených kolem 4500 m nad mořem. Oči mi přecházely z nádherných modrozelených odstínů obou vodních útvarů obklopených zasněženými vrcholy a těžko jsem si dokázala představit, že tyto zážitky může něco překonat. Trochu mi ho zkazila nevolnost po příjezdu zpět do Huarazu, nemohla jsem nic sníst, hlava bolela a z postele jsem se zvedala pouze na záchod. Nějak jsem to ale zvládla a věděla jsem, že už můžu vyrazit na delší trek. Stále jsem měla dilema, jestli jít na profláklý pětidenní Santa Cruz nebo Huayhuash, ale vyhrálo to větší dobrodružství a teď jsem za to opravdu vděčná.
Jelikož jsem vzhledem ke svému vyčerpání na hostelu neměla úplně společenskou 
náladu, nepoznala jsem nikoho, kdo by se na tento úsek chystal a přihlásila se sama. Do poslední chvíle jsem tedy nevěděla nic o účastnících zájezdu. Když jde o jeden/dva dny, tak vydržíte i cestu s blbcem, 8 dní by se už snášelo hůř. Na druhou stranu mám pocit, že mezi cestovateli a hajkerami jsou většinou všichni super :). To bych řekla i o 5 členech svojí skupiny. Kromě dvou Peruánců, kteří se o nás celou dobu úžasně starali, jsem šla s partou tří Francouzů a brasilským párem. Od začátku se stanovilo, že v rámci vzdělávání budem mluvit výhradně španělsky, a tak jsem se na konci vracela obohacena o mnoho nových slov nejen z přírody a hor. Marco, náš průvodce, byl velmi komunikativní a měl odpověď na každou naši otázku. Posbíral nás po hostelech a vyrazili jsme asi na 5 hodinovou cestu minivanem. Jen pro informaci 5 hodin je pohoda, to beru jak tady z Prahy na Slapy v poměru s cestováním po Peru a potažmo jižní Americe. Vůz jsme měli naložený jídlem na 8 dní pro 8 osob, třemi stany plus jedním kuchyňským, nádobím a našimi zavazadly. Naučila jsem se chodit opravdu s málem.
Měli jsme teda ten luxus, že věci nám tahali oslíci, ale stejně jsem toho krom malého batohu, který jsem nosila na zádech, tolik nepotřebovala. Podle instrukcí jsem si vzala pohorky a prozíravě jsem se na večer přezouvala do měkkých běžeckých bot a ulevila tak unaveným chodidlům. Celé jsem to odchodila v jednich dlouhých elasťákách, dvou termo trikách, přes které jsem střídala pár bavlněných. Když se ochladilo, přehodila jsem větrovku a při dešti nebo sněhu ještě pončo, které šikovně schovalo i batoh. Pak už stačilo jen teplé převlečení na večer a samozřejmě čepice, rukavice a krčák. A sluneční brýle! Z hygieny stačilo mýdlo, deodorant, sluneční krém s faktorem 50 a kartáček s pastou. Toaleťák byl v ceně.
Hned první kemp mě absolutně ohromil. Obkolpeni jsme byli jako každý den skalami a na pastvinách odpočívali naši koníci a osli, ale také množstí lokálních krav. Postavili jsme stany a jakmile slunce zalezlo za horizont, nám začala zalézat zima za nehty. Kromě naší skupinky jsme se vídali ještě se dvěma dalšími, ale trávili jsme většinu času v našem stanu v komorním počtu 8 přátel. Každý večer jsme seděli na rybářských židličkách kolem dvou bedýnek plných zásob sloužících jako stůl. Po setmění všichni kromě mě vytáhli čelovky a to byl kromě dvou svíček jediný zdroj světla. Ještě vlastně plamínek, na kterém nám Marco vyvářel tolik jídla, že jsme se po chvíli odvalili do svých stanů a po chvíli spokojeně usnuli. Jak jsem zmiňovala, parta byla vážně super, takže jsme se dost nasmáli. Především první den jsme ale měli respekt ze studené noci a ranního vstávání, a tak jsme to kolem 8 večerní zabalili a šli se zachumlat do teplých spacáků. Měla jsem půjčený opravdu kvalitní péřový z hostelu a z hygienických důvodů i navoněné pouzdro, jen to tam pak bylo dost stísněné, a tak jsem se občas probouzela odkrytá. Bez čepice a rukavic jsem nespala, ale jinak to celkem šlo. Velmi jsem ocenila svůj nápad si před odjezdem nabít Kindle, kde jsem našla opravdové poklady, a tak jsem před spaním hltala texty, jen „otáčení“ stran odkrytou rukou mě dost vyčerpávalo.
První ráno bylo zataženo a po sbalení základny začal lehce padat i sníh. V Evropě padaly tou dobou teplotní rekordy a tak jsem přemýšlela, jestli se radši vařim nebo klepu kosu. Po zahřátí při rychlém výšlapu jsem se přesvědčila o druhé možnosti. První vrchol v 5000 m byl rychle zdolán a začali jsme se kochat nekonečně rozdílnými pohledy. Ještě druhý večer bylo jasné, že slunce se ráno nedočkáme, naopak nás překvapil sněhový poprašek všude kolem nás. Od polední pauzy ale začalo svítit ostré horské slunce, jehož paprsky nás provázely do posledních metrů každý den. Doufám, že z obrázků je zřejmé, že to opravdu stojí za to! Každý den jsem se musela štípat, jestli se mi to nezdá. Tohle je příroda, divočina a neskutečná nádhera. Dech mi nebralo pouze šlapání v řídkém vzduchu, panoramata, která peruánské Andy nabízí, bych přála zažít každému. Masivy pokryté běloskvoucím sněhem v kombinaci s lagunami, vodopády a volně pobíhající zvěří mě dojímaly k slzám.
Celou dobu nás také provázeli místní pejsci, kteří spoléhali, že je budem krmit, což se jim úspěšně dařilo, zahrnovali jsme je láskou :). Dokonce v jednom kempu se na mě cosi zvenku stanu nalepilo a to jeden ze smečky nasával teplo tím, že se o mě opřel.
A jak teda vypadal každý den? Vstávání nebylo tak hrozné, jak jsem se obávala, ráno už bylo relativně teplo a tak se ze spacáku dalo vylézt, k zabalení toho moc nebylo a po vyčištění zubů jsme se odebrali do našeho šapitó, kde na nás čekala vždy dobrá snídaně se základem chleba s marmeládou střídavě s avokádem, vejci, palačinkami atd. Tady jsem se zamýšlela nad svým celoživotním bojem ze strachu z velkého přísunu kalorií. S dietama bych si tu teda neškrtla. 15-25 km denně chůze v terénu si vyžaduje hodně energie, navíc v takovém převýšení. 
Člověk tedy musí dbát na její dostatečný přísun. Také čajem z koka listů a kafem jsme nešetřili a dokonce jsem prvně v životě sladila. Po té, co nás hned po probuzení těšila vymetená obloha a vrcholky hor rozzářené sluncem, bylo vše hned pozitivnější. Po snídani jsme Marcovi a našemu šerpovi Autoberto (kterému se říkalo Auto:D) pomohli se sbalením a nandáním našich věcí na osly a kolem 8 hodin jsme vyrážili do terénu. Každý den byl úplně jiný a výhledy nepřestávaly překvapovat. Chvílema jsme vedli vtipné i vášnivé debaty, ale často jsme si šli každý svým tempem zahloubáni do svých myšlenek. Ty se v horách úžasně čistí a po několika dnech čerstvého vzduchu bez civilizačních ruchů jako je internet, zprávy ale i kontakt s přáteli a rodinou se člověk může dostat do až meditačního klidu a neskutečné euforie. Ke konci jsem měla pocit, že vše dává smysl a že přesně vím co dál. Po chvíli euforie lehce opadla ale optimismus a entusiasmus se mě drží jako klíště, až bych si někdy nafackovala :D.
Nebylo to vždy ale úplně růžové, jednou jsme se vyšplhali na úchvatný vrchol, ale druhá strana hory byla tak prudká, že jsem měla srdce až v kalhotech a představovala si, jak se se mnou ty minikamínky sesunou a pojedu nebo poválim se dalších 2oo m dolů. Ve skupině tekly i slzičky strachu a největší psycho bylo, když jsme slezli o další dejme tomu kilometr, opírali jsme se o skály vyschlého vodopádu se sklonem pro mě téměř 90 stupňů, aby nám Marco dole s omluvou řekl, že tudy nyní cesta už nevede a že se musíme vrátit zpět. Málem mě omylo. Dobrých pár měsíců jsem už pořádně neposilovala a nyní jsem musela použít každý sval svého těla, abych se udržela na skále, kde ale chybělo jištění. Možná to trochu dramatizuju, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že bojuji o přežití. No, všechno dobře dopadlo, Marco se nám večer znovu omluvil a děkoval za náš přístup a týmovou spolupráci. Zase máme na co vzpomínat :). Za odměnu jsme si našli jako vžycky ten nejlepší spot na oběd v podobě pikniku s absurdním výhledem a bylo nám hej. Další den jsem si při každém pohybu připomínala, jak mám ráda, když je znát, že byl trénink výživný.
S každým dnem jsme usínali rychleji a spali jak špalci. Tedy krom jedné noci, kdy jsme za kýčovitý západ slunce s červánky a ranní azuro v noci zaplatili kousky ledu na střeše stanu a mrzli jsme tak, že jsme oželeli i pohled na nejspíš nádherné hvězdy. Na rozdíl od už provařeného Salkantay treku zakončném na Machu Piccu nebo Ztraceném městě v Kolumbii, kde máte zařízené předpřipravené kempy s wifi a teplou vodou za příplatek, na Huayhuash bylo vše přírodní a tak jsem se trošku otužila při „sprchování“ v horských říčkách, na mytí hlavy jsem si vždy vybrala den, kdy ještě svítilo slunce, přeci jen jsem ještě trochu princezna :D. Po kratšich trecích bylo také fajn završit tůru ještě jógou nebo strečingem a poslední večer jsme dokonce trochu popili v kempu, který je vidět na obrázku. K tomu jsem scházela s velkým pocitem štěstí a při pohledu na zatočenou říčku, kolem které se pásli volně krávy a koně jsem si začala zpívat Růže z Texasu, no asi už mi hrabalo :D. Ráno už jsem tak šťastná nebyla a při posledním výšlapu jsem mlela z posledního. 
Autoberto mi ale prokázal úžasnou laskavost, když mě posadil na svého koně a dopřál mi parádní zážitek vidět vše z jeho hřbetu za doprovodu oslíků se srázem do údolí na jedné straně a odkrývajících se vrcholů na straně druhé. Dolů jsem pak popobíhala a zažila teda chvíli i radost z trailrunningu. Měli jsme za sebou cca 125 km, každý den vyšli ze 4000 do 5000 m, potkali stádo vikuní, došli k ledovci tyčícího do 6000+ m, setkali se s nástrahami hor, viděli padat pár lavin, procházeli kolem mrtvého osla. Vše jsme ale přežili bez jediné větší krize, zranění, špatné nálady. Bylo to prostě božííííííí. Horolezec ze mě nikdy nebude, ale horochodec jsem srdcem i duší. Každému, kdo navštíví Peru, doporučuji a pro koho je to moc, byl snad můj popis dost barvitý, takže jste se tam alespoň na chvíli přesunuli v představách.
