Běhání jsem na hřebík nepověsila, ale na kole by to taky šlo. Už několik let za sebou mě kamarád z Libře láká na cyklozávody odehrávající se v našem společném sousedství (teda pro mě ještě z dob, kdy jsem bydlela v Dolních Břežanech). Doposud jsem se tomu vždy vyhnula nejspíš proto, že už jsem měla jiný program, ale zároveň jsem si na cyklosoutěžení úplně nevěřila. Několikrát za léto jsem se letos za partou vydala na chatu na kole a jelikož se jednalo o delší vzdálenosti, byla jsem donucena udržovat celkem svižné tempo. Když mě na Kaprunu Márty s Helčou lákali na letošní sedmý ročník této sportovní události, celkem s nadšením jsem jim potvrdila svou účast.
Klasický okruh je dlouhý 50 km a údajně je náročný jak do terénu tak do převýšení. My jsme se tedy rozhodli pro „Fitness“ variantu, která byla vhodná i pro amatérské cyklisty našeho typu a činila 23 km. Jelikož jsem známá svým orientačním nesmyslem, který se projevil skoro ve všech mých běžeckých zážitcích, rozhodla jsem se si trasu před závodem projet. Prvně se to teda úplně nepovedlo a podívala jsem se i na část trasy plné (je opravdu náročnější :D), na podruhé to už ale vyšlo a měla jsem radost, že vím, co mě čeká a těšila jsem se na neděli plna očekávání.
Ráno jsem si od rodičů v Břežanech půjčila mámino super horské kolo a vyjela směr Zvole. Počasí nám přálo, po příjezdu na fotbalové hřiště jsem odhodila bundu a nechala kůži zahřívat posledními letními paprsky slunce. Amosféra byla skvělá, hudební doprovod, stánky s oblečením a občersvením a cyklistů všude požehnaně. Na kolo jsem si přvázala číslo a na botu čip. Pomalu jsme se přemístili k rybníku, u kterého se před startem štosovalo téměř 150 závodníků. Více než nervozitu jsem pociťovala zvědavost a trochu jsem se obávala srážek a pádů. Moje obavy nebyly tedy vůbec od věci. Po výstřelu pistole k zahájení akce jsem šlápla možná dvakrát do pedálů, když mi před kolo vjela Helča, kterou na mě surově srazil nějaký blbec, co se hnal dopředu. Neměla jsem kam uhnout a tak jsem odevzdaně sletěla a nabodla se ze strany hrudníkem na Helčiny řídítka. Tělem mi projela ostrá bolest, ale na fňukání nebyl čas, rychle jsme se zvedly a po prohození pár sporstých slov na adresu toho agresora jsme se znovu rozjely.
První 3 km vedly po celkem široké polní cestě, kde se mi podařilo předjet dost závodníků, kteří nabrali náskok zatímco jsem se válela ve startu. V Libni jsme pak zajeli na úzkou cestičku, kde pořadí na další 2 km zůstalo stejné. V tomto úseku se projíždělo několika brody. Na rozdíl od tréninku, kdy jsem zvedala nohy, abych se nenamočila, jsem to tentokrát brala pěkně v rychlosti a ve sjezdech, ve kterých jsem si připadala zas o trochu jistější mě mrzelo, že předjíždění není možné. Po příjezdu do Zahořan, kde nám místní podávali kelímky s vodou, se začalo celkem prudce stoupat a já jsem objevila své slabé místo, jelikož mě předehnali minimálně čtyři závodnící (možná i 10:)) a s dechem jsem měla co dělat (tomu nejspíš přispěl i páteční mejdan na Slapech :D). Po 2 km stoupání, které bylo zpříjemněné vůní lesa, jehož stromy nás od slunce chránily svými stíny, jsme se dostali na vrchol s možností odpočinku při sjezdu dolů. Od této chvíle jsem si trasu začala neskutečně užívat, cyklisti se postupně rozprostřeli na delší vzdálenosti, a tak jsem místy jela i sama. V každém nejasném bodě stáli dobrovolnící ukazující správný směr. Na lesním úseku jsem se dostala mezi závodníky, se kterými jsme se průběžně střídali v pořadí. Po cestě jsem viděla několik defektů a spadlých řetězů, bylo mi jich líto, ale to jsou běžná rizika, se kterými se musí počítat. Po 17 km jsme opustili les a z Černíků do Zvole jsem nabírala rychlost na polní cestě. Poslední část závodu byla opět hodně klikatá s menší možností předjíždět. Závěr jsem natrénovaný neměla, a tak jsem jednoho kluka mylně namotivovala na poslední kilometr, ze kterého byly nakonec 3. Před cílem se mi podařilo předjet ještě několik účastníků závodu a v závěru se mi dostalo i skandování, které patřilo sice jinému závodníkovi, jehož podporovalo minimálně 15 kamarádů, ale i tak mě to potěšilo :D.
Byla jsem ráda, že to mám za sebou a opět jsem pociťovala obrovskou radost z překonání. Poprvé od startu jsem začala vnímat i bolest způsobenou pádem, ale na vážné zranění to nevypadalo. Za lísteček obdržený při registraci jsem si vyzvedla rizoto a pivo, obojí si vychutnala na vyhřáté trávě a pokecala se starými známými, kteří se převážně podíleli na organizaci nebo byli fandit. Překvapilo mě, že za ten lísteček bylo piva neomezeně, a tak jsem se radši po dalších dvou malých vydala zpátky do Břežan, protože jinak bych asi musela jít na stopa :D.
A výsledky? 1 h 12 min, 11. v kategorii žen a 78. celkově. Uvidíme příští rok, to si stoupnu dopředu a hlavně úplně na kraj :D. Samozřejmě jsem spokojená, žebra sice bolí, ale trvalé následky nebudou. Závod to byl krásný a skvěle zorganizovaný, ráda si ho příští rok zopakuji.
