Opět se odkazuji na předešlý článek, kde jsem popisovala své běžecké začátky. Má přihláška na Nike Run Prague 2011, což byl historicky první závod organizovaný zaměstnanci společnosti Nike, nebyla podložená vice jak 4 výklusy na 5 km. Potřebovala jsem ale nějakou motivaci a tou pro mě tento závod rozhodně byl.
Měsíc před závodem jsem začala navštěvovat výživovou poradkyni, ta mi sestavila jídelníček, podle kterého jsem měla mít dostatek energie na trénink a zároveň shodit pár kilo tuku a nabrat svalovou hmotu. To se mi celkem dařilo a do toho jsem dvakrát týdně vybíhala do břežanského lesa. Můj cíl byl zaběhnout pod 1 hodinu. Poslední trénink jsem běžela asi 9 km a do časového limitu to vypadalo, že se vejdu, když zaberu a počítala jsem s tím, že dav mě strhne.
Ráno jsem se pořádně najedla a celkem v dobrém psychickém rozpoložení jsem se rodiči nechala odvézt ke Žlutým lázním, kde jsem se měla setkat s pár kamarády. Problém číslo jedna byl, že jsem si nevzala mobil a kámoši na zastávce nečekali, a tak jsem si na slunci poseděla asi 40 minut s tím, že je možná napadne, že tam pořád čekám. Ten den bylo 35 stupňů a to byl problém číslo dvě. Nakonec jsme se někde našli, to už jsem se slušně vypařovala, aniž bych vykonávala jakoukoliv fyzickou aktivitu. Přes to, že jsem na tom slunci vypila přes litr vody, jsem ze sebe na záchodě těsně před závodem nevymáčkla ani kapičku a to už mi začalo připadat trochu divné.
Na startu jsme se začali štosovat a všechny nás pohltila skvělá atmosféra. Výstřel pistole a klasická Smetanova Vltava provázející davy probíhající startovní bránou vyvolávala v účastnících závodu neskrývané emoce. První tři kilometry jsem si neskutečně užívala. Pro mě od dětství známá místa od Podolí, přes Vyšehrad na svažující se Náplavku, první pohled na Pražský Hrad a všude kolem mě běžci v bílých trikách s povzbuzujícími motty odvraceli mou pozornost od rozpálené silnice, ze které sálalo 38 stupňů. Měla jsem radost, že předbíhám tolik lidí. Čím dál tím více jich totiž začalo odpadávat a posedávat na obrubníku. Když jsme zahnuli do Myslíkovy ulice, poprvé jsme se schovali do stínu a hned bylo o několik stupňů méně. To už jsem se velmi těšila na občerstvení, které nás mělo čekat Na Příkopech a po tom, co vyprávěl táta, že měli na Maratonu, jsem čekala kádě s ovocem, lahve s vodou i energetickými nápoji. Organizátoři ale nepočítali s takovým horkem, a tak tuhle část trochu podcenili. Výsledkem byly obří fronty na poloprázdné kelímky s vlažnou vodou. Po chvíli jsem to vzdala, jedním kelímkem si polila hlavu, abych neztrácela čas a běžela dál. Druhou polovinu už si nepamatuju tak barvitě, nejspíš proto, že euforie už mě přešla a začala fáze bojování, kdy už se člověk opravdu těší do cíle a mluví sám k sobě (nebo já nevím, jestli to tak dělají všichni, ale já férově trpím samomluvou :D) a hecuje se. Lidi odpadávali jako švestky. Samozřejmě tam bylo strašně moc mnohem rychlejších zkušených běžců, kteří už se blížili do cíle, ale ti méně ostřílení to vzdávali v průběhu. Mým mottem na triku byl nápis „Never give up“, takže i kdybych měla mít tu největší krizi, musela jsem doběhnout do cíle :). Každý kilometr byl označen velkým číslem, pamatuju si na sedmičku, pak už jsem koukala převážně do země, proběhla pod vyšehradským tunelem a v dálce viděla tu velkou bránu. Řídila jsem se radou svého zkušeného otce: Celou dobu běž normálním tempem a poslední kilometr napal „na krev“, v cíli se pak vydýcháš a začneš si užívat ten pocit vítězství. Sebrala jsem tedy poslední síly a zrychlila s vidinou, že mám před sebou poslední kilometr. Když jsem ale „v cíli“ začala zpomalovat, volá na mě fanoušek z chodníku: „To ještě není cíl, tady jsi na 9. kilometru“. Do teď jsem nepochopila, proč dávali na devítku bránu, ale vzdát jsem to rozhodně nemohla :). Vydala jsem se tedy „na krev“ do dalšího kilometru. Posledních 200-300 m už si nepamatuju a vzpomínám si až na to, jak se probírám na lůžku a nade mnou stojí doktoři a sestry.
Rodiče mě viděli a fotili před cílem, můj výraz svědčí o tom, že jsem značně mimo, a že běžím „šejdrem“. Uvědomuju si, co jsem jim způsobila za šok a o kolik museli zestárnout při pohledu na mě bezvládně ležící za „cílovou páskou“. Měla jsem to štěstí, že rychle sehnali sanitku, naložili mě na nosítka a bylo o mě postaráno. V bezvědomí jsem byla asi půl hodiny. V nemocnici jsem se probrala a neměla ponětí o tom, kdo jsem a co tam dělám. Pak se objevili rodiče, ty jsem teda poznala. Máma, chudák, ubrečená, bylo vidět, že se jim ulevilo. Ptala jsem se jich, co tam dělám a táta říká:“ Běžela jsi Maraton a omdlela jsi“ a já na to: „Vážně? To jsem opravdu uběhla 42 km?“ :D. No asi jsem musela být roztomilá. Když jsem se po několika hodinách viděla v zrcadle, tak jsem dostala trochu šok. Sestry se mě ptaly, jestli vím jaký je měsíc a já na to, že je strašný vedro, takže asi červenec :D. Lilo ze mě ještě asi tři hodiny, tak jsem měla pocit, že to by v září nebylo možné. Paměť se mi pomalu začala vracet, do dvou hodin jsem si až na těch posledních 200 m pamatovala všechno. Zůstala jsem ještě den na kapačkách a měla jsem vývod, což mi připadalo až zbytečné, ale co naděláš.
Celkem nás odvezli 70, na noc pustili všechny kromě mě a jednoho kluka, který vedle mě nějakou dobu ležel a byl v kómatu. Nedostala se mu pomoc tak rychle jako mně :(. Doktoři byli na organizátory velmi naštvaní, já jim to odpustila. Další ročníky měli údajně už pod kontrolou a i pro ně to musela být pěkná škola.
Přežila jsem to ve zdraví a objevila svoje hranice. Po týdnu jsem si už dala výklus a za tři týdny normálně běhala. Když jsem se pak po necelých dvou letech účastnila vídeňského půlmaratonu a ten den se oproti předešlému týdnu značně oteplilo, řekla jsem si, že nepoběžím extra rychle, na každé zastávce se napila a polila hlavu a v závěru to klasicky napálila, ale třikrát se ujistila, že mě opravdu za rohem nečeká kilák či dva navíc :D.
