V 6 zazvonil budík, tak jsme se vyhrabali ze spacáků, dobalili batohy, oblékli se a dostatečně se nasnídali. Do camel backu jsem natankovala vodu na dívčích záchodcích a vyrazili jsme k busu, který nás odvezl do Krásné Lípy. V hospodě plné lidí, kde se přebírali čipy, jsme do sebe hodili ještě kafe, k čipu obdrželi mapku a kartu s kontrolníma okénkama.
Mezitím většina naší posádky už stačila vystartovat, a tak jsme s Bárou vyrážely jen ve dvou. Popravdě jsem byla ráda, protože jsem se děsila jejich tempa. Bylo nádherně! Všude kolem plno neposkvrněného sněhu, od kterého se odrážely sluneční paprsky. Na začátek jsme rozjely celkem slušné tempo do kopce, abychom se trochu zahřály. Každopádně jsem teprve začala chápat, že jde o orientační běh a že né vždy jsou indicie úplně zřejmé. Práce s orientací se ale ujala Bára, která mě vzhledem k mému nadšení a neustálému dojímaní jmenovala dvorním fotografem :). Po tom, co jsme se dostaly do lesa, začal být běh celkem náročný, protože bylo sněhu tolik, že stopa nebyla ještě pořádně prošláplá. Jelikož se ale začalo stoupat, přešly jsme do rychlochůze. Na první kontrole byl krásný výhled a celkem dost lidí, kteří si předávali oranžovou fixu a vybarvovali čtverec s K15. Od první kontroly přišlo pár kilometrů klesání. Pecka! Skoro jsme letěly z kopce dolů, občas jsem se zklouzla po zadku a tlemila jsem se celou dobu jak blázen. Dole na rozcestí nás zmátly šipky v obou směrech, jedny byly pro stovkaře, takže se nám málem povedlo prvně zabloudit. Bára ze mě byla celkem na prášky, protože jsem se na ní furt nevědomky lepila a hlavně jsem, jelikož jsme se dlouho neviděly, nezavřela pusu. Těžko se jí pak soustředilo na mapku, vyřešila to ale tím, že zrychlila a tím mě umlčela na skoro celý zbytek závodu :D.
Prostřední část trasy byla celá v lese a točila se právě kolem ledopádů. Párkrát jsem měla celkem nahnáno, protože jsme se stále museli přidržovat zábradlí, scházet a vycházet kluzké schody a snažit se rozpínat mezi soutězkami. Kontroly byly většinou v kopci, do kterého jsme se vyškrábali a z kopce a po rovinkách jsme se snažili běžet. Na tomto úseku bylo nejvíce lidí, potkávali jsme se se stovkařema, kteří už byli tak ve třech čtvrtinách trasy a naopak s turisty, kteří se účastnili trasy od 15 do 38 km. Asi po 20 km cesty jsme došli k občerstvení, kde jsme do sebe kopli čaj, doplnili vodu a snědli sýry, oříšky a ovoce připravené organizátory a pokračovali v cestě. Přidal se k nám jeden stovkař a nějakou dobu běžel s námi. Jelikož jsme se opět zakecali a méně sledovali mapu, podařilo se nám ještě jednu nebo dvakrát vynechat kontrolu a návraty nám přidaly asi další 4 km, o převýšení radši nemluvím :). Myslím, že jsem měla v jednu chvíli celkem krizi a moc si nedokázala představit že absolvuji ještě více jak polovinu cesty, ale Flapjack mi rychle dodal energii a vrátila se mi chuť pokračovat. Jednou jsme se stavily s Bárou i v hospodě na polévku, v tu chvíli nám bylo jasné, že za světla se do cíle nedostaneme. Slunce se nám na dobro schovalo v mlze a slušně začal padat sníh. Davy turistů nejspíš zakotvily v na guláši a účastníky závodu už jsme se potkávaly jen zřídka.
Velmi zajímavý byl pro mě zážitek z pole, kde nebylo žádné značení, v závějích sněhu jedna uzoučká cestička a všude kolem bílo. Naštěstí jsme se chytly party, která měla GPS a nakonec jsme se všichni dostali úspěšné zpátky do lesa. To už jsme se ocitli v Německu, značení bylo najednou místo v kilometrech v hodinách. Všude voněly čerstvě pokácené stromy a z nebe padaly malé vločky sněhu. Pořád jsme měly docela dost síly a nejspíš proto jsme se vydaly špatným směrem (nicméně podle návodu) a prodloužily si cesto o další kilometry. Při dotazování běžkařů jsem si aspoň oprášila němčinu, zastavil u nás i jeden pán, který nám nabídl, že nás sveze, ale to bychom si neodpustily, a tak jsme se otočily a běžely zpět ke matoucím ukazatelům. Po několika kilometrech začala pro mě asi nejkrásnější část tratě. Lesní cesta pokrytá jen popraškem sněhu a po levé straně menší sráz, pod kterým protékala říčka. Stmívalo se a my se pomalu přibližovali se skupinkou stovkařů k cíli.
Za předposlední kontrolou čekala pro mě nejstrašidelnější část trasy. Asi 70 schodů mezi dvěma skálami, tak blízko u sebe, že nechápu, jak se tam ti chlapi mohli vejít. Za mnou asi tak 100 m propast, nahoru jsem se raději nedívala a plně se soustředila na podebírání schodů. Uf! Pak už jsme se ale ocitli na celkem široké cestě a snažili se dostat co nejdříve z lesa. Zapnuli jsme pár čelovek, ale díky tmě jsme měli pocit, že opět bloudíme. Kupodivu jsme ale asi našli správný východ, jelikož jsme narazili na auto s tajnou kontrolou! Opět jsme se mohli občerstvit teplým čajem a zbývala nám poslední kontrola na rozhledně. Pro urychlení jsme se opět rozběhli tentokrát po prvé na asfaltu bez sněhové pokrývky a mě začal tahat podkolenní vaz, do té doby to bylo krásně odpružené. Mlela jsem teda už z posledního, ale vyšplhali jsme se k rozhledně, vyšli asi 8 pater a vybarvili poslední okénko. Poslední tři kilometry byly celkem dlouhé, jelikož sněhu bylo tolik, že jsme se na tom poli pořádně bořili. v Mikulášovicích jsme doběhli do hospody U Huberta, kde nás přivítali potleskem a vzhledem ke všem splněným kontrolám, jsme obdrželi diplom. Poprvé jsem se podívala na Endomondo a zjistila, že místo značených 46 km máme v nohách s Bárou 57 :).
Snědli jsme si ještě gulášovou polévku, kterou jsme dostali za odměnu od pořadatelů, rozloučili jsme se s partou která s námi dokončila trasu a běžely jsme se s Bárou převléct do suchého. Boty jsem měla od poledne durch, ale jak jsem se pořád hýbala, udělalo se mi v nich teplo a skoro do konce mi díky tomu nebyla zima :). Ve sprchách už netekla teplá voda, a tak otužování nekončilo. V suchu a příjemně unavení jsme se všichni vrátili zpět k Hubertovi na Ledobál. Párty by se asi rozjela, ale přednost jsem dala spánku, tentokrát na matraci ve vytopené třídě. Ráno jsme to brzy zabalili a kolem 11 dorazili do Prahy, kde to vypadalo spíš na začátek jara. Bolest nohou a únava na mě pěkně dolehla, ale ještě jsem se musela hecnout a zajet večer klasickou dvouhodinovku spinningu. Možná mi to ale pomohlo rozhýbat svaly. V pondělí jsem teda promýšlela každý krok a večer jsem si u trenéra domluvila místo cvičení masáž.
