Stalo se vám někdy, že jste se odpojili od sebe sama? Mně ano a trvalo to déle než je zdrávo. Od prvních dní puberty až do mých 30+. Ráda bych veřejně sdílela svůj příběh, který je velmi osobní, ale na druhé straně vnímám, že by mohl někomu pomoci pochopit sebe nebo druhé.
Doposud jsem potkala mnoho lidí s různými osudy a kolikrát mě napadlo, jaké štěstí jsem měla jako dítě i v dospělosti díky přítomnosti skvělé rodiny a přátel. Život by ale neměl být jenom procházka růžovým sadem. Věřím, že naše duše se sem přišla něco naučit a ta moje si to musela zkomplikovat jiným způsobem, když měla téměř perfektní zázemí.
Před 4 lety jsem se dostala na ošetření japonské techniky Shiatsu (dotykové terapie) k Františkovi. Technika mě tolik zaujala, že ji nyní pod jeho vedením studuji. Nechápala jsem, jak je to možné, ale dotýkal se různých bodů na mém těle a mně se začaly vybavovat dávno zapomenuté nebo potlačené vzpomínky z minulosti. Řekl mi, že mi někdo musel asi pořádně zlomit srdce, protože ho mám tak schované, že ho žádný muž nevidí. Nechápala jsem, jak je možné, že to ví, ale uvnitř jsem věděla, že se nemýlí. Něco se ve mně zlomilo, přišla jsem domů a téměř po 10 letech jsem začala brečet a nepřestala jsem další dva dny. Přišla velká úleva a můj život se začal měnit. Srdce jsem sice párkrát zlomené měla, ale nyní vidím, že jsem si mohla dost sama za to, jak to dopadlo.
Poslední dva roky jsem se do toho opřela a rekapitulovala život, pěkně jeden zážitek za druhým, ale tentokrát s tím šly i nově objevené emoce. Pochopila jsem toho o sobě tolik. Řekla bych, že jsem se až teď poznala a přiznala si svoje strachy a slabiny. Nemyslím si, že se někdo přesně v takovém příběhu najde. Mám ale tušení, že na Zemi žije hodně lidí, kteří také působí sebevědomě a spokojeně a to třeba i přes to, že nemají a nehledají partnera. Otázkou je, jestli si takový život vybrali dobrovolně a nechtějí nic měnit, což je v pořádku, nebo si obalili srdíčko pro to, aby mu nemohl nikdo ublížit.
Nesnášela jsem svoje tělo. Hned od začátku puberty. Vybrala jsem si v tomto směru pro mě dokonalé kamarádky a měla ještě dokonalejší maminku s gazelíma nohama a mírami jako top modelky. Když jsme se s mamkou o tom všem nedávno bavily, postěžovala si, že přes ten obal ale někteří lidé zase nevnímali její duši. Já s ní teď soucítím a mrzí mě to, protože má krásnou duši :). Když mi ale bylo třináct, viděla jsem to jinak. Brala jsem to jako nespravedlnost, že jsem se zarazila mnohem dřív a začala jsem přibírat. Časáky, televize a názory mužů a vlastně možná ještě víc žen tomu úplně nepomáhaly . Tady se začala rozvíjet moje porucha příjmu potravy a od svého těla jsem se úplně odpojila. Toužila jsem po lásce, po vztahu, ale nesnášela jsem sama sebe a utápěla se ve svých puberťáckých strastech. V televizních seriálech jsem hltala všechny romantické i erotické scény, ale svého těla jsem se nechtěla ani dotknout. Navenek jsem ale nedala nic znát a působila jsem úplně v pohodě.
„Zachránily“ mě večírky, kdy jsem s přibývající hladinkou nabírala na sebevědomí a ideální byl stav, kdy se mi podařila vypnout mysl a moje starosti byly náhle pryč. Pak se ale začala projevovat ta neuspokojená potřeba blízkosti. Milovala jsem party, v té době mě nebavilo asi nic víc, ale občas jsem taky zpytovala svědomí. Zpětně mi dochází, že jsem musela všude být a všechno zažít jen abych nebyla chvíli sama a nepotkala se svým opravdovým Já. Zároveň jsem začala upozaďovat svoje vášně a koníčky a vyměnila je za kardio cvičení s cílem shodit přebytečná kila.
Tradiční čínská medicína hovoří o rovnováze těla, mysli a ducha. Já jsem si svým životním stylem a stylem myšlení vytvořila absolutní nerovnováhu a tělo mi to dávalo najevo všemi možnými způsoby, neposlouchala jsem. Jedním signálem byla mizející přítomnost menstruace. Nyní chápu, že moje tělo nemělo sílu produkovat hormony, protože bylo zesláblé, nedávala jsem mu skoro žádnou energii a dost jí naopak vydávala. Gynekolog mi ale vřele doporučil antikoncepci, která vše spraví. Všechny holky kolem mě to hrdě jedly, já měla stálého partnera, tak se to hodilo a šla jsem do toho. Antikoncepci jsem vysadila po 10 letech a teprve poslední roky si začínám skutečně připadat jako žena, která má různé fáze cyklu. Tenkrát jsem měla jen tu dynamickou. V té převažuje logika, jasné myšlení, racionální pohled na věc, struktura a schopnost vytvářet kalkulace a plány. Nevědomě jsem tedy jela na „mužském principu“, neprocházela ovulací a zpětně si uvědomuji, že tedy nevyzařovala takovým tím skutečným ženstvím. Už chápu, proč jsem začala být tolik orientovaná na výkon. Ambice jsem měla i před tím, ale trochu jsem je směřovala jinam, více kreativně. S klukama jsem táhla mejdany až do rána, držela krok v počtu panáků každý víkend v měsíci. Když jsem se rozhodla pro zdravý životní styl, začala jsem vymetat všechny běžecké závody, trhala rekordy v množství kilometrů a pořád chtěla snižovat časy. Nakonec jsem se dostala v businessu i do prodeje, měla v práci neustále plnit cíle a na to všechno jsem podle mě měla sílu a ambice právě proto, že jsem od těla byla odpojená. Nelituju ničeho, měla to být moje cesta sebepoznání, ale zpětně je to celkem síla si to přiznat.
I když se mi přes tu hroznou dřinu podařilo shodit, což byl dlouhou dobu můj jediný záměr, díky kterému jsem myslela, že budu konečně šťastná, nebyla jsem spokojená. Chtěla jsem víc, lpěla jsem na hmotě, ale stále upozaďovala svoji duši. Šla jsem po jiné cestě, než chtělo moje srdce. Tolik jsem jela podle zajetých programů a systémů, že jsem úplně vynechala svoje potřeby. Šla jsem na gympl, protože to je ideální před vysokou. Na VŠE jsem šla, protože na nic jiného jsem se nehodila a šli tam kamarádi. Tam začínaly přednášky slovy „Až budete ti úspěšní manažeři“ a já nechápala, proč to se mnou nerezonuje. To nebyl můj sen, který jsem žila, to byla cesta za úspěchem ale ne zárukou ke šťastnému životu.
Moje tělo bylo silné a nikdy nepropadalo nemocem. Čím víc se s ním teď spojuji, vnímám, jak je úžasné a zároveň křehké a jak si opravdu říká, když se mu nelíbí, jak zacházím s ním nebo se svými myšlenkami. Před prvními projevy nadcházející transformace mi dávalo signály přes úrazy. Když už jsem to fakt přeháněla, někde jsem upadla a jezdila do nemocnice na šití.
A můj partnerský život? Jak můžu být spokojená ve vztahu, když nejsem spokojená se sebou? Jak můžu být milována někým druhým, když nemiluju sebe sama? Nejedná se pak spíš o určitou formu závislosti? Vztah se mi rozpadl, protože jsem se sama rozpadla a lpěla na blízkosti, protože jsem nechtěla být sama se sebou. Moje EGO a ta dynamická mužská energie mě nenechaly padnout. Raději jsem začala obalovat svoje srdce a ačkoliv jsem stále toužila po partnerovi, v podvědomí už jsem měla napsáno, že jen tak někoho si k sobě bezpodmínečně nepustím, aby mi nebylo znova ublíženo. Tohle ten Franta poznal, když hledal moje srdce a já si tím musela vším znovu projít, abych pochopila, kde je „zakopanej pes“.
Byla jsem schopná oslovovat CEO těch největších korporací, zdolávala kopce na běžeckých závodech, ale nebyla jsem kolikrát schopná říct klukovi, který se mi líbil ani “ahoj” natož vyjádřit nějaké city. Ze strachu, z odmítnutí, z bolesti, která by se pod ten zámek mohla dostat. Takže vlastně být sama bylo jednodušší, bezpečnější.
Pochopila jsem, proč se mi to všechno dělo. Díky svým pádům a hloupostem, jsem získala mnoho zkušeností, zesílila a poznala skvělé lidi. Zároveň jsem pochopila, jaký je můj skutečný směr a osvobodila své srdce z těch šílených okovů <3. Věřím na lásku, už od malička. Na tu partnerskou i na tu univerzální. Nově ale věřím i na sebelásku a sebepoznání. A doufám, že díky svým zkušenostem budu schopná pomoci těm, kteří hledají odpovědi na podobné otázky.
