Jak jsem se zbavila závislosti na nikotinu – neurocirkulační astenie – když si myslíte, že máte vážnou nemoc

Vyprávět o tom, jak snadné je přičuchnout k cigaretám a jiným zlozvykům, asi detailně nemusím. Spolužáci, děti na táboře, ba i holky ze sboru na soustředění, ti všichni to kolem mě zkoušeli a nám to přišlo „cool“. Nejhorší je zjištění, když s něčím chcete přestat a najednou si uvědomíte, že to vůbec nebude snadné. Mně kouření dlouho nevadilo, na druhou stranu jsem se tolik omezovala v jídle, že alespoň o tenhle prožitek jsem jen tak nechtěla přijít.

Když se na to dívám zpětně, nejhorší mi na tom připadá ten pocit svázanosti. Hrávaly se hry, co byste si vzali na pustý ostrov, abyste přežili? Teď je to pro mě celkem zajímavá představa, užívat si přírody, běhání v pralese a lovení ryb (pokud jde o kratší časový horizont :D). Tenkrát bych asi řešila, že nemám co kouřit! Panikařit jsem začala, když mi večer došly zásoby a věděla jsem, že po snídani si nebudu moct zapálit, dokud se nedostanu do Prahy. Jakékoliv menší psychické vypětí nastalo, vyhulovala jsem jednu za druhou, a když se mi rozbil zapalovač, byla bych snad schopná křesat dvěma kameny, dokud bych si to „cigáro“ nezapálila.

Věděla jsem, že se té závislosti budu chtít zbavit, ale neměla jsem to ještě naplánované a přišlo to samo. Na vysoké jsem pracovala jako servírka v jedné restauraci a vařil nám tam kuchař, se kterým jsem si dobře rozuměla a vždycky se těšila do práce, že si ve volné chvilce pokecáme. Jednu jsem přišla na směnu, byla jsem po náročném večírku na „kolejích“ a šéf mi oznámil, že kolega v noci zemřel na infarkt. Bylo mu, tuším, kolem 40 let a nechal tu ženu a dvě dcerky.

V tu chvíli se mi udělalo neskutečně zle, ještě ve spojení s kocovinou a nevyspalostí jsem byla extrémně přecitlivělá a nemohla to vůbec rozdýchat. Kromě toho, že měl dvě práce, velmi špatně se stravoval, měl za sebou těžkou bouračku, po které utekl z nemocnice předčasně, protože musel vydělávat a byl to brutální cholerik, také kouřil 40 „Startek“ denně. Když jsem přišla z práce domů, šla jsem si hned lehnout. V noci jsem se vzbudila a měla jsem svůj první „infarktový“ stav. Nemohla jsem popadnout dech, srdce mi bušilo dvakrát rychleji než obvykle a přestávala jsem cítit končetiny. Vsugerovala jsem si, že nejspíš také doplácím na svůj životní styl, a že mě čeká podobný osud. Od té doby už mi nikdy nechutnaly cigarety stejně, stále jsem byla závislá na nikotinu, takže jsem kouřila dál, ale u každé cigarety jsem myslela na ty stavy a děsila se noci. Po pár měsících jsem se dostala tak na dvě cigarety denně z takových deseti – patnácti a kdykoliv jsem měla nějaké vypětí nebo jsem byla hodně vyčerpaná, zas na mě přicházel infarkt! Do této doby jsem se se svými pocity vůbec nikomu nesvěřila ze strachu, co bude dál. V létě jsem odjela po roce znovu pracovat na Mallorcu. První týden jsme s kamarádkami „propařily“, spánku jsme moc nedaly a já vypila každý den několik, v té době tak oblíbených, drinků „Vodka Red Bull“. Infarktové stavy se vrátily a byly tak silné, že jsem chvílemi ani necítila tělo! Nejhorší noc na světě byla ta, kdy jsem holky poslala do baru samotné a snažila se odpočívat na pokoji, bylo mi tak zle, že jsem přemýšlela, jakou smrtelnou nemoc asi mám a jak bych se toho mohla jednoduše zbavit. Tenkrát jsem volala rodičům a svěřila se se svými pocity, rychle jsme objednali letenku a jela jsem do Prahy hned na začátku léta. Týden jsem zůstala doma, nepila, nekouřila, hodně spala a bylo mi o poznání lépe. To léto jsem si velmi užila, začala pracovat na jiném baru s dalšími holkami, jednou se mi udělalo zase špatně a odvezla jsem se na pohotovost. Jelikož jsem měla tep, tlak i další faktory v pořádku, diagnostikovali mi Neurocirkulační astenii, což je forma neurózy (charakteru panické poruchy), projevující se obtížemi v oblasti srdce a krevního oběhu. Další den jsem se svěřila kolegyním na baru a ty mi přiznaly, že podobné stavy měly také, ať už to bylo spojené s partnerskými situacemi nebo jinými psychickými problémy. Od té doby se vše zklidnilo, jakmile jsem znala původ a uvědomila si, že fyzicky jsem v pořádku, uklidnila jsem se i duševně. I když to bylo šílené „psycho“, zbavila jsem se závislosti a navíc mohu poradit lidem, kteří trpí podobnými stavy. Co se stalo mému kolegovi kuchaři, je mi velmi líto, člověk by měl vice dbát na své zdraví, dělal pro rodinu maximum, ale stálo ho to všechny nervy a život.

Sáhněte si do svědomí a řekněte, že nemáte zlozvyk, kterého byste se uměli jednoduše zbavit. Jakmile se vám ho podaří odstranit, pokud možno snazší cestou, bude se vám snáze usínat. Pozor, návykové mohou být ale i zdravější činnosti jako je sport, sex nebo společnost. A co budeme dělat, když se toho budeme muset vzdát? Na to radši nemyslím :).

Share this...

Facebook