Co se vám vybaví, když slyšíte slovo “Marathon”? Pro mě to od dětství představovalo vzdálenost z Prahy do Mělníka, kde jsem se narodila a kam jsme jezdívali za prarodičema. K tomu děda pokaždé přidal i historku o tom známém vojákovi, co takhle běžel předat zprávu o vítězství ve válce a hned po jejím vyslovení padl vysílením. K narozeninám jsem od kamarádů dostala krásný poukaz s obrázkem Budapešti, udělali mi tím ohromnou radost, protože jsem ji už dlouho měla na seznamu míst, kam se rozhodně musím podívat. Přáli mi už v pokročilé hodině, takže mi chvíli trvalo, než jsem si všimla, že kromě výletu mám od nich i registraci na ten slavný 42,2 km dlouhý závod :).
Nedávno to bylo 5 let, co jsem začala běhat. V září 2011 mě po mé první desítce odvezli v bezvědomí do nemocnice. Dva roky na to jsem běžela vídeňský půlmaraton a tenkrát jsem si uvědomila, že jednou bych si ho chtěla zkusit celý. Spíš jsem si ale říkala, že si to nechám tak na důchod :D. Už jsem si vyzkoušela štafety, kde se za víkend naběhá přes 30 km a dokonce mám za sebou horské výzvy a orienťáky, kde se vzdálenost přehoupla do kategorie “ultra”. Marathon je ale jiný, má přesná pravidla, běží se v kuse a neběhá se s parťákem, kde půlku cesty prokecáte, na předávkách zastavujete na kus koláče a v kopci občas jdete, jak jsem to měla ve zvyku. Na Marathon se trénuje, stanovují se cíle, běží se od začátku do konce a ve finiši má člověk pocit, že padne stejně jako ten slavný bojovník ve starém Řecku. Alespoň já to tak vnímám :).
Nejdřív jsem si říkala, že by bylo fajn to dát pod 4 hodiny. Půlku mám za 1:53 s úsměvem na rtech, takže když přičtu pár minut na rozložení sil, mohlo by to klapnout. Na jaře jsem si ale uvědomila, že se asi spokojím s dobrým pocitem a raději se budu kochat pohledy na město :D. Jelikož běhám tak ňák pravidelně a občas zařadím nějaký závod, speciálnít tríenink jsem nechala až na poslední měsíc. Pondělky jsem si nechala na pravidelný lehčí běh s kolegama, čtvrtky jsem vybíhala ráno a zařadila jsem 10 minutových sprintů proložených s dvou-třiminutovými výklusy. Tahle část bolela a stála mě dost přemáhání, ale na zlepšení fyzičky je to rozhodně dobrá metoda. O víkendech jsem pak běhala delší tratě 20 km+ a završila jsem to týden před závodem výběhem na 30 km. Víkend před tím jsem byla na neplanováné dovolené v Bosně (kde jsem taky porušila předsevzetí, ze měsíc před závodem vynechám alkohol :D) a první den jsem si užívala romantický běh směrem na Makarskou riviéru podél pláže s výhledy na západ slunce na mořem, byla to nádhera a jelikož jsem na tu vzdálenost dost zvyklá, nebyla potřeba ani v průběhu pít, natož něco jíst. U třictíky mi přišlo, že to zvládnu taky. Na štěstí jsem měla možnost po cestě tam i zpět zastavit na tenisových kurtech, kde se hrál turnaj a nikdo si nevšiml, že jim do sprch choděj cizí lidi pít vodu z kohoutku :D. Nedostatek cukru jsem pociťovala také a byl to asi další z důvodů, proč jsem musela párkrát zastavit. Člověk se pořád učí. Můj vyživový poradce mi doporučil 3 dny před závodem zařadit rýži do 3 pokrmů za den, a tak jsem se poslušně cpala od rána do večera cukrama, na což moje tělo není úplně zvyklé. K snídani jsem si vařila méčnou rýži pěkně na sladko a obědy a večeře to kombinovala s různýma lehkýma bílkovinama.
V pátek jsem přespala u bráchy ve Vídni. Měla jsem pocit, že na mě něco leze, ale odmítala jsem si to připustit a ráno se na štěstí probudila zdravá :). Druhý problém, který už potlačit úplně nešel, byl, že si opět pár měsíců přenáším natažený zadní sval stehenní a čím víc jsem trénovala, tím víc mě to bolelo. Dokonce mi poslední dobou začal natýkat z přetížení nárt, bolelo mě koleno, občas mě píchlo v kyčli a celkově noha dávala najevo, že se jí to nelíbí. V sobotu jsme s partou vyrazili do Budapešti, ubytovali se v obřím apartmánu a s Bárou jsem pak vyrazila pro čísla. Mělo nás to běžet asi deset, přičemž brácha musel celý marathon zrušit kvůli úrazu a desítku nakonec vobložili všichni krom Báry, za kterou jsem tam byla fakt ráda, protože se mnou držela basu :). Amosféra u registrací byla opět parádní, v krámku se sportovníma potřebama jsme si neodpustily koupit pár životně důležitých módních doplňků a pak si prošly město a zakončily to s ostatníma na skvělé večeři. Před spaním jsme překvapeně zíraly na výsledek nové aplikace Health, která nám nameřila 18 ušlých kilometrů, pěkný předzávodní relax prostě :D.
Ráno jsem se probudila celkem odpočatá. Hodila jsem do sebe poslední porci rýže, kafe a vyrazily jsme s Bárou směrem ke startu. Bylo ještě celkem chladno, takže jsme šly svižně a ke konci přešly do poklusu. Moc času nezbývalo, a tak jsem se nestihla ani nervovat. Počasí vyšlo ideálně, bundu jsem nechala v úschovně a opravdu mi bylo teplo jen v tričku. S Bárou jsme se rozloučily, její start byl hodinu po našem, takže šla ještě odpočívat a já stála v davu lidí, kteří intenzivně konverzovali především v maďarštině. Všimla jsem si, že většina běží štafetu a jelikož začínali v koridoru, kde 10 km vycházelo tak na hodinu a deset minut, vůbec mě nepřekvapovalo jejich rozpoložení :). Po startovním výstřelu se ještě asi 10 minut skoro nic nedělo, ale pak se dav začal hýbat a konečně jsme vyběhli. A beželo se. Hned jsem si vzpomněla na můj oblíbený blogpost Čilichili 99 myšlenek, které vám běží hlavou při maratonu. Po cestě jsem vypila dost čaje a nedošla jsem si už na toiku, takže se mi začínalo chtít. Po prvním kilometru jsem si říkala, tak už jenom 41 a půl :). A taky hlavně nepřepálit start! To já mám dost ve zvyku, ale tentokrát jsem tedy byla rozumná. Začátek byl pro mě asi nejhroší, máte před sebou fakt štreku, minimálně 4 hodiny na trati a vůbec nevíte, jak se budete cítit třeba v půlce. Noha mě od začátku dost táhla a to mi na náladě taky nepřidalo, proklínala jsem se za to lítání po městě, celá jsem byla ztěžklá a to jsme míjeli teprve 3. kilometr. První světejší okamžik se dostavil s pohledem na Dunaj a všechny monumentální krásy, které Budapešť nabízí. V kombinaci s ideálním počasím a živou hudbou, která nás pak provázela v průběhu celého závodu, se mi najednou začalo dělat lépe. Do cíle bych to určitě nevydržela, a tak jsem se rozhodla zastavit a přijít tak o pár minut ve frontě na toiku. Byla to ale dobrá investice, močový měchýř přestal skákat a najednou jsem měla pocit, jako bych se nečím nakopla. Sval se zahřál a přestal táhnout, a tak jsem si začala závod užívat. Stále bylo na co koukat, fanoušků byly po cestě tisíce, zase nastavovali ruce a nabíjeli nás pozitivní energií. Obrovskou radost mi udělali kluci, kteří na mě čekali na 20. km s metrovýma plyšovýma delfínama, co si ještě se zbytkovým alkoholem koupili po cestě z Vídně na benzínce. Plácla jsem si s ploutvema a brácha pak se mnou ještě chvíli běžel, fotil mě a vyzvídal :). Od tohoto momentu se mi běželo ještě lépe, už jsem byla v polovině a uvědomila si, že sil mám dost. Po chvíli naproti mě bežel vodič se 4:15, takže jsem se rozhodla ho do konce závodu dohonit. Mám moc ráda tyhle úseky, kdy se naproti vám valí dav, člověk se zabaví pozorováním a fanděním. Přidala jsem teda trochu na tempu, ale jen tak, abych se zas neservala. Za otočkou jsem se potkávala s pomalejšími běžci, to je možná ještě příjěmnější až na to, že čím víc jsou vzadu, tím horší je na ně pohled. Kdybych se chtěla kochat, tak bych musela přidat pořádně už na začátku :D. Po nějaké době proběhl i vodič se 4:30, takže jsem vyvodila, že cílím zatím tak na 4:23. Na každé občerstvovačce jsem vypila kelímek s vodou, ionťák, dala jsem si kousek banánu, citron a hroznový cukr. Energie jsem měla opravdu hodně, tekutin taky a vůbec tak nějak všechno fungovalo. Po navrátu na druhou stranu řeky tabule hlásily posledních 10 km a já už se začala celkem tešit do cíle. Na 34 na mě čekala celá moje partička a pořádně mi zafandili a opět mě tím hrozně moc potěšili! Po dalších dvou kilometrech jsem začala pociťovat únavu, nohy mi težkly a už jsem se vážně těšila do cíle. Lidi pomalu odpadávali, chytaly je křeče a nebo už jim nohy nedovolily běžet. Míjela jsem čtyřicítku, už jen něco málo přes dva. Cíl byl v dohlednu, ale museli jsme ještě oběhnout park. Najedou proti mě bežel vodič se 4:15, věděla jsem, že už ho nepředběhnu, ale namotivovalo mě se ještě víc hecnout tempo a začala jsem témeř sprintovat. Poslední kilometr byl teda řekněme “na krev”, i když tempo asi nebylo nejslavnější. Můj fan club mě naposledy podpořil a přede mnou se zjevila cílová rovinka. Doběhla jsem s úsměvem na tváři a v očích měla slzy dojetí. Bylo to za mnou. Endomondo mi gratulovalo k osobnímu rekordu za 4:12 na 43 km. Dobrovolníci mi zavěsili na krk medaili, předali banán, vody a další dárky. Při sedání na trávu jsem málem upadla, protože mi nešlo pokrčit kolena, ale nakonec se povedlo. Celkem dobře jsme se všichni našli, převlékla jsem se do suchého, nechala si povyprávět, jaké to bylo z pohledu fanoušků, jak velký úspěch měli delfíni i u ostatních běžců, kteří jim pak děkovali za podporu :D. Dali jsme ještě procházku na apartmán, což bylo dobré protažení a po sprše jsem si dopřála zasloužený oběd. Hned po tom jsem si konečně mohla taky užít návštěvu místních vyhlašených ruinbarů, které mě totálně nadchly a chuť výborného červeného vína.
Jako třešinku na dortu jsme si užili poslední den v termalních lázních, které ve mě vyvolaly pocit, že další závody si bez podobného závěrečného wellnessu už neumím představit :D. Vířivka na streše s výhledem na město, stostupňová sauna a horké i ledové bazénky, to byl přímo balzám na duši i mé unavené nohy. Ty se celkem dobře zregenerovaly a kromě chůze po schodech a pomalejšího vstávání ze židle nemám s pohybem větší problémy.
Svým kamarádům jsem moc vděčná, že mi dopřáli takový zážitek. V Budapešti je podle mě terén na Marathon ideální a navíc je opravdu na co koukat, takže se člověk dobře zaměstná. Právě jsem našla výsledek a bylo to 4:16, takže za mě určitě spokojenost, toho vodiče jsem nedala jenom o fous :D. Nechci říkat, že jsem běžela naposledy, určitě zůstanu u dlouhých tratí a možná pokud nás poběží víc, tak to ještě někdy dám, ale trail je trail a lesy jsou lesy a tomu asi zůstanu věrná :).
