Měla jsem moc príma dědečka. Měl rád život, byl studnicí příběhů a často se u nich dojímal k slzám. I moje maminka je velmi citlivá bytost a uvědomuji si, že jsem se vlastně jako dítě a později jako puberťačka v situacích, kdy jim oči zaplavily slzy a hlas se zvláštně měnil, necítila moc dobře. Nedávno, když jsem před svým mužem slzela dojetím jen proto, že se máme hezky a šumí vedle nás les, jsem si uvědomila, že jsem stejná a jak moc jsem vděčná, že už si to dovoluji.
Zpětně jsem zjistila, jaké situace vedly k tomu, abych takové city neprojevovala. Existuje mnoho lidí, kteří takto jednají z důvodu přežití. V mém případě tyto kroky vnímám spíše jako volbu své duše jít touto cestou, abych se z ní co nejvíce naučila.
Vzpomínám si na situace, kdy jsme celá rodina koukali na nějaký film s tak dojemným koncem, že jediné oko nezůstalo suché. Jenom já jsem otáčela hlavu stranou a polykala knedlík, abych nedala znát, jak moc mnou ten příběh pohnul. Zároveň jsem si neodpustila poznámky, že zase všichni bulí.
A i takhle se zadělává na nerovnováhu těla a mysli. Zavřené srdce mě dovedlo k shiatsu, technice, kterou jsem si později zamilovala a sama jí praktikuji a vnímám jako své poslání. Je fascinující, co vše je možné skrze dotek odkrýt a pomoci urovnat. Později jsem narazila i na další techniky, které mi hodně pomohly k sebepoznání. Ráda bych popsala, jak se projevovaly v mém případě a jak na ně moje tělo reagovalo. Byla jsem totiž svědkem mnoha situací (u spolužáků školy shiatsu, mých klientů, přátel i účastníků dechových seminářů, konstelací a kruhů), kdy se skrze tělo a odkrýváním starých traumat a rodových zátěží léčilo srdce. Vnímám ale, že odkrytím svého příběhu mohu být autentická a situace pochopitelnější.
Když jsem přišla na první ošetření shiatsu nedovedla jsem se vůbec představit, co mě čeká. Na otázku, jak se mi žije, jsem odpověděla, že se mám vlastně moc dobře, mám stabilní práci, ale že vlastně tak nějak celý život řeším hubnutí, že jsem až extrémně začala sportovat a hlavně stále řeším, že nemám partnera. Jak už jsem zmiňovala v předešlých článcích, Frantovi se podařilo skrze stimulaci akupresurních bodů rozhýbat moji energii a spustit první dávku emocí – v mém případě pláče, který trval dva dny. Bylo to také na základě jeho prohlášení, že nevidí mé srdce a že ho nejspíš nevidí ani žádný jiný muž. Velmi se mi po této zkušenosti ulevilo a začaly se otevírat další otázky mého života. Vyhledala jsem i psychoterapeutku a po několika sezeních v kombinaci se shiatsu ošetřeními jsem najednou cítila, že ačkoliv mám stabilní dobře placenou a lukrativní práci, že tam absolutně nejsem spokojená a jdu úplně mimo cestu své duše. Věděla jsem, že musím skončit. Bylo to tak rychlé, že jsem ze dne na den dala výpověď a cítila silné volání odjet na cestu, kde si všechno srovnám. A jak už to mám ve zvyku, během několika dní jsem měla koupenou jednosměrnou letenku do Jižní Ameriky.
V tu dobu jsem ještě netušila, co se se mnou děje, ale věděla jsem, že jsem na správné cestě. Dobrovolničení a cestování po cizím kontinentu mě moc naplňovalo a po pěti měsících jsem se vrátila a začala poznávat zajímavé lidi, kteří mě dále pomáhali přiblížit se své podstatě. Podstupovala jsem dále mnoho výzev a přešlapů a všechny zkušenosti mně pomáhaly se přibližovat svému středu.
Paradoxně odchod mého dědečka a jeho poslední rozloučení protrhly přehradu mých emocí a nastalo další čištění. V tu dobu už jsem byla na začátku studia shiatsu, a tak jsem s tím lépe uměla pracovat.
Začalo mi selhávat i tělo. Do té doby jsem byla schopná pařit celý víkend a přes den extrémně sportovat. To už mi potom moje tělo ale nikdy nedovolilo. Po 100 km na kole a podobně propařeném víkendu mi tělo úplně vyplo a nebyla jsem se schopná postavit pět dní na nohy. Nikdy už jsem potom nebyla schopná jít sama přes sebe a to najednou ani v množství alkoholu, které mi do té doby nečinilo žádný problém. Začala jsem totiž lépe vnímat svou duši a vážit si sama sebe.
Studium školy shiatsu provázela technika vítězného dechu, který jsme každý den praktikovali. Jedná se o velmi intenzivní metodu, která pomáhá čistit a zprůchodňovat tělo i mysl. Hned po prvním dýchání se mi na těle objevily pupínky ve velikosti pětikoruny s vpichem uvnitř. Nejdříve jsem myslela že mě něco pokousalo, ale pak jsem si vzpomněla, že identickými boláky jsem měla po dávném rozchodu poseté celé paže. Navštěvovala jsem tenkrát mnoho kožních lékařů a nevěděli si se mnou rady. Až jedna vědomá doktorka se mě zeptala, jestli jsem neprodělala v minulosti nějaké trauma. Já jí na to odpověděla, že jsem se akorát nedávno rozešla ale jinak nic. A ona se mě zeptala, jestli to nemůže být to trauma. To jsem tenkrát úplně zavrhla. A najednou mi to začalo docházet. Po více než deseti letech jsem začala cítit tu bolest, kterou jsem si hned po rozchodu zakázala prožít, protože jsem měla pocit, že mi pukne srdce. Vzpomněla jsem si i na ten moment, když jsem se rozhodla, že to potlačím. Po tomto zjištění přišly velmi silné emoce a já věděla, že teprve teď si dovoluji truchlit.
Tento zážitek to vše odšpuntoval a já jsem musela znovu projít tím vším, co se od toho dávného rozchodu stalo až doposud. Několik měsíců mi trvalo, než jsem si vyčistila a odpustila vše, co jsem napáchala sama sobě i ostatním, když jsem zavřela své srdce. Nebylo to vůbec jednoduché, ale padaly ze mě balvany a přicházela úleva.
Stále mě fascinuje, jak nám to tělo vše zrcadlí. Stejně jako po ošetření shiatsu, i během dechových cvičení jsem měla možnost zažít sílu těchto technik. Lidem se kroutila těla, provázel to křik, pláč, smích a nedalo se to ovládat.
Jelikož jsem na svůj život byla tolik zvyklá, stále jsem dělala nějaké přešlapy, abych si mohla v tu chvíli uvědomit, že tou cestou už jít nechci. A to třeba volbou práce nebo ve vztahu s mužem. Čím víc jsem si ale vážila sebe, tím méně jsem si chtěla ubližovat. Začala jsem si užívat dobré a zdravé jídlo. Nebylo mi příjemné, když jsem při používání alkoholu byla více než lehce rozveselená. Příležitostní cigarety jsem pověsila na hřebík úplně. Začala jsem si užívat čas, kdy jsem sama se sebou, kdy mohu cvičit dechové cviky, meditovat, cvičit jógu, a jinak se zdravě hýbat. Začala jsem své tělo vnímat jako úžasného přítele a už jsem mu nechtěla ubližovat. Zvýšila se také potřeba trávit více času v přírodě a v tichu.
Zajímavé je také, jak slabý jsem měla střed těla. Ten je totiž moc důležitý právě pro rovnováhu nejen fyzickou ale také mentální. Díky nepřijetí svého těla a touze po úzkém pase jsem neustále vtahovala břicho dovnitř, aby mi byla vidět žebra a prakticky se do něj tím pádem nenadechovala. Špatně se mi držel balanc. Vždy při protahovaní po nějakém sportu mi dělalo problém stát na jedné noze. Všechny tyhle věci se mi časem začaly spojovat. Dech, střed, rovnováha, jde to ruku v ruce. Také jsem si už nenechala tolik překračovat vlastní hranice.
Postupem času jsem se cítila stále spokojenější. Se svým tělem i přes to, že jsem nebyla tak hubená, jako když jsem držela drastické diety a extrémně sportovala. Cítila jsem vděk, jak dobrým ukazatelem mi je a co díky němu mohu vše zažívat. Našla jsem svůj směr v shiatsu a začala jsem znovu zpívat. Cítila jsem, že mám vyřešené i vztahy v rodině a blízkém okolí, ale stále jsem byla sama.
Důležité pro mě bylo si vydefinovat, co pro mě znamená partnerství, jaké kvality by mělo obsahovat. Zároveň jsem si napsala „vesmírnou objednávku“ na partnera pro mou duši. Velmi dobře jsem ji specifikovala, protože vím, že si umíme přitáhnout i negativní věci. Dbala jsem na to, abych měla opravdu uzavřenou minulost s muži. A po nějaké době se objevil báječný muž, kterého jsem si časem vzala a máme spolu úžasného syna. I přes všemožné synchronicity a různá znamení, že je to on, jsem na začátku pochybovala a moje ego hledalo povrchní důvody, proč s ním nebýt. Tak silnou obranu jsem měla vytvořenou. Naštěstí hlas mého srdce byl silnější.
Jsem velmi vděčná za svoji cestu a za všechny ty přešlapy, které mě dovedly tam, kde teď jsem. Díky nepřetržité práci na sobě si troufám říci, jsem vnímala dobře sebe i miminko v průběhu celého těhotenství. Neustále jsem také pracovala na tom, abych zpracovala všechny strachy. Zažila jsem krásný fyziologický domácí porod se skvělým týmem. Toto téma bych ráda rozvedla v samostatném článku. Zde bych ale chtěla vyzdvihnout, jak úžasným pomocníkem mi byl právě dech, se kterým už jsem uměla pracovat a také znalost mého těla, kterým miminko prošlo a řídilo si porod a neblokovalo ho žádné emoční napětí.
Tento přechodový rituál, kdy se ze mě zrodila žena-matka, nastartoval novou etapu života, do které, mám pocit, jsem nastoupila s relativně čistým štítem. Samozřejmě se ale objevují nové výzvy – v našem vztahu, které ukazují naše staré programy a pomáhají odkrývat a čistit další rodové zátěže. Největším učitelem je mi právě náš syn, nádherné zrcadlo mého vlastního nitra a naší domácí atmosféry. A tak ta cesta nekončí, ale krásně se klikatí a dává další impulzy pro nekonečný rozvoj.
Jsem velmi vděčná za své životní lekce. Miluji své tělo, které dokázalo nosit a přivést na svět nový život. Přijímám své ego, které mě vede, ale nenechám se jím ovládat a těším se z každého dne. Velmi mě naplňuje pomáhat lidem na cestě k sebepoznání – ať už skrze dotek v shiatsu, v rozhovoru nebo třeba sdílením svého příběhu. Tak snad padne na úrodnou půdu :).