Jak jste si představovali porod, pokud/dokud jste s ním neměli zkušenosti? Já podobně, jako to ukazují v mainstramových filmech. Ženě někde v obchoďáku praskne voda, rychle míří do nemocnice, kde je totální chaos, na vozíku jí někdo odveze na sál, tam leží a rodí na zádech, sprostě nadává a prosí o „oblbováky“ a nakonec jí někdo chytí dítě, střihne se šňůra, odnesou ho umýt a čisťounké zabalené od hlavy až k patě přináší hrdě ukázat rodičce. Často slýchám, že porod se musí přetrpět. Mnoho žen má z této zkušenosti takové trauma, že už znovu rodit nechtějí. V jedné knize jsem četla, že porod může být přechodovým rituálem, po jehož absolvování se žena stává matkou a vstupuje do velké síly, což může mít vliv na další vývoj její rodiny a komunity. Chtěla jsem jít naproti takovému zážitku.
Vnímám poROD jako rituál ZROzení nové bytosti, přeRODu do nové role matky a otce. Kdy dochází k pokračování RODové linie, k léčení nebo prodloužení RODových zátěží a vzorců. Rozšiřuje se RODina a vzniká nový RODinný systém. Všechna tato témata k poRODu jednoznačně patří a dle mého dává smysl se jimi zabývat ideálně ještě dříve, než plánujeme početí. Pokud nenajdeme odvahu, chuť nebo sílu my ať už před či po, třeba jí v sobě najdou naše děti.
Ráda bych sdílela zkušenost z mého domácího porodu, ale také z mnoha kroků, které tomu předcházely.
Pro mě osobně založení rodiny nebylo dlouho téma, protože jsem měla co dělat sama se sebou. Jak jsem zmiňovala v předešlých článcích, díky poruše příjmu potravy jsem začala už v pubertě zavnímávat mizející menstruaci, se kterou mi pomohl až gynekolog, který mi nasadil hormonální antikoncepci. Téměř 10 let jsem tak neprocházela všemi fázemi cyklu, což mělo mimo jiné vliv na můj další vývoj. Vzpomínám si, že jsem se v té době celkem sžila s možností, že děti mít nemůžu a že bych případně v budoucnosti měla zájem o adopci. Ale vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná být ve vztahu, bylo to trochu předčasné.
Až po třicítce, kdy se kolem mě začaly rodit první děti mých kamarádek a známých, jsem začala cítit touhu mít jednou vlastní rodinu. Zároveň jsem už nebrala hormonální antikoncepci a protože jsem zlepšila svůj životní styl, menstruace a i ovulace se časem dostavily a já opět viděla možnost, že budu schopná jednou otěhotnět.
Několik let mi potom trvalo zpracovávání svých vlastních traumat a čištění rodových zátěží. Přelom nastal přibližně 2,5 roku zpátky, když jsem začala randit se svým současným manželem a do mého pole tak vstoupil potenciální otec pro mé dítě. Zároveň mě má kamarádka pozvala na předporodní rituál, který se konal pár týdnů před jejím porodem. Na této krásné události jsem také přišla do styku poprvé s myšlenkou/informací, že se dá rodit doma. I když na začátku ve mně vyvstalo mnoho otázek a pochybností, někde uvnitř jsem cítila, že by to vlastně časem mohla být moje cesta. Porod byl úspěšný a krásný a na poporodním rituálu této ženy, který se konal po šestinedělí a kde jsme zjistili všechny podrobnosti zrození její dcery, jsem cítila že jsem připravená.
O rok později, kdy byl vztah s mým mužem už velmi pevný a cítili jsme, že bychom na této cestě rádi pokračovali spolu, jsme se rozhodli otevřít početí. Zavolala mě hned z kraje sedmidenní meditace, kterou jsem se rozhodla absolvovat. Neměla jsem přístup k mobilu, knihám ani deníku, nemluvilo se a s nikým nevyměňoval oční kontakt. Jenom já mé tělo a mé myšlenky, do toho spousta meditací, dechových cvičení a jógy a čistá strava. Vytáhlo mi to mé nejhlubší strachy a to i ohledně partnerství a rodiny. Po návratu se náš vztah s Ondrou ale ještě prohloubil a já se utvrdila v tom, že je ten pravý a že se mu mohu plně otevřít a spolehnout se, že mě vždy podrží. V této době jsem se začala zabývat tématem porodu, hodně jsem četla a poslouchala podcasty a navnímávala, jaká cesta se mnou rezonuje. Nikdy jsem se necítila více připravená, uvolněná a nasycená po všech stránkách. Cítila jsem, že ta dušička už je blízko. Zároveň si ale uvědomuji jistý tlak a lpění, aby se vše stalo ideálně hned a zároveň i obavy a strachy, že to tak nebude. V období ovulace jsem nebyla schopná vypnout hlavu a u očekávání menstruace jsem doufala, že už nepřijde a byla vždy velmi smutná. Je to podle mě úplně normální a je to velmi náročné období. Několikrát jsem si zašla na shiatsu, protože i ze své praxe vím, že pomůže rozpohybovat tok energie a otevřít prostor pro početí. Zároveň pomáhá lépe vnímat své tělo, mysl i duši. Díky tomu a i jiným technikám jsem po několika měsících cítila, že dál už takhle nemůžu. Věděla jsem, že to musím pustit a dát pozornost někam jinam. Měla jsem totiž úplně potlačenou kreativní stránku a veškerou energii jsem dávala pouze a jenom do jedné věci. Najednou ve mně začaly vzkvétat nové nápady, které se mi dařilo realizovat v různých projektech. V této době přišla také velmi romantická žádost o ruku, kterou jsem s radostí přijala. A k mým projektům mi tak přibyl další vzhledem k tomu ,že jsme se rozhodli svatbu zrealizovat za čtyři měsíce. Léto bylo v plném proudu a já nevěděla, kam dřív skočit, a tak si vzpomínám na myšlenku, že teď už by se to početí tolik nehodilo a že by bylo lepší počít až po svatbě. Když jsem pak koukala na dvě čárky na těhotenském testu po tom, co se mi menstruace opozdila už o týden, nemohla jsem tomu uvěřit. Samozřejmě jsem byla šťastná, ale zároveň jsem měla obavy, jak to všechno zvládnu. Cítila jsem, že bych chtěla jenom ležet a brečet u dojemných filmů, ale svatba byla na spadnutí a s ní i mnoho úkolů. Bála jsem se, abych tomu broučkovi nějak neublížila, ale podvědomě jsem cítila, že má smysl pro humor a že si to načasoval takhle schválně. Byla to krásná událost. A po ní jsem kromě práce ještě celkem dlouho jenom ležela a odpočívala.
Překvapilo mě, že většina žen si toho o porodech moc nezjišťovala a odevzdala se odborníkům. Vnímám také, kolik lidí dělá to samé se svým zdravím a neřeší ho komplexněji. Stejně jako už se snažím žít a starat se o sebe co nejlépe, tak jsem chtěla i rodit.
V této době jsem měla už nastudováno hodně o porodech a cítila jsem, že budu chtít rodit doma. Příjemně mě překvapili na mé gynekologii, kde se mi kromě lékařů věnovaly i porodní asistentky, které měly zároveň zkušenosti s vedením domácích porodů. Velmi brzy jsme s mým mužem také absolvovali dvoudenní předporodní kurz, který nás v této cestě jenom podpořil. Ve většině porodních videí, které jsem se slzami v očích sledovala, probíhal porod do vody v bazénku a já zatoužila přivést na svět naše miminko stejným způsobem.
A jaké byly teda důvody, proč domácí porod? Protože jsem kolem sebe neměla jedinou ženu (hlavně ze své generace), která by měla na porod hezkou vzpomínku. Teda až na tu, která rodila doma. Nechci tady křivdit každé porodnici, protože vím, že doba se mění a přibývá lidí, jejichž zásluhou se vrací do módy fyziologické porody. Že pokud je vše v pořádku, není potřeba podávat klystýr ani dělat nástřih, pokud si to žena vyloženě nepřeje a že není potřeba dávat žádná analgetika. A hlavně, že není potřeba rodit na zádech. Musíte mít ale štěstí na personál. Slyšela jsem i takové historky, kdy na sále bylo 10 lidí včetně uklízečky, kdy si personál povídal, kam kdo pojede na dovolenou a taky kdy byla ženám odebrána jejich vlastní práva a kdy se cítily, že o ně tam vůbec nejde. Představa, že mezi kontrakcemi se sbírám, sedám do auta, absolvuji cestu v provozu, řeším pak administrativu, se mi příliš nelíbila. Chtěla jsem poznat, jaké to je, aniž by do toho zasahovaly nějaké vnější vlivy. Zároveň domácí porody v jiných evropských zemích jsou celkem běžné a někde i preferované a hrazené z pojištění. Porod je fyziologický proces, do kterého není potřeba zasahovat. Rodí každý savec a nepřemýšlí o tom. Používání hlavy a časových omezení je v tomto případě kontraproduktivní, vše by mělo být intuitivní. Intuici používám i při své praxi a je mi výborným pomocníkem a cítila jsem, že se jí nechám vést i v celém tomto procesu. Důležité je ale pracovat sama se sebou. Ne nadarmo se na gynekologii ptají, jak rodily naše matky a babičky. To, jak jsme na svět přišly my, máme zapsané v systému a je potřeba na tom pracovat, pokud bychom chtěly, aby naše děti přišly na svět jiným způsobem. Stejně tak je dobré vzít v potaz i potraty v minulosti, minulé porody a jiná traumata a zkušenosti, které nás podvědomě při porodu ovlivňují. Statistiky s těmito faktory nepočítají, uvádějí jen čísla a analýzy, ale neptají se na to, jaké životy rodící ženy měly a jak na sobě před porodem pracovaly. Zároveň vnímám, že na každou rodičku je v porodnici pouze omezený čas, proto se porod často urychluje, což opět narušuje fyziologický proces. To potom opět ovlivňuje ty statistiky. Nechtěla jsem, aby na mě někdo tlačil ze strachu, že se může něco pokazit a opíral se o ta data v případě, že já bych to cítila jinak a věděla, že je všechno v pořádku. I tak pro mě to celé rozhodnutí nebylo jednoduché a věnovala jsem mu velké množství času.
Celkem pozdě, asi pět měsíců před porodem jsem začala shánět porodní asistentku. Nebylo to vůbec snadné, protože většina už měla v době mého termínu naplánované jiné klientky. Ukázalo se, že o domácí porody je velký zájem a vzhledem nepříznivé situaci pro porodní asistentky z pohledu práva se jich na to tolik netroufá. Nakonec se poštěstilo a přišla přesně taková žena, kterou jsem potřebovala, s podobným pohledem na mnoho věcí jako mám já a zpětně jsem zjistila, že na ní mám i dobré reference z okolí. Domluvily jsme se, že se k nám přidá i dula, se kterou ráda spolupracuje. A také že se jí ozvu čtyři týdny před termínem a budeme spolu intenzivně komunikovat. Do té doby jsem měla možnost se kdykoliv ozvat, kdybych něco potřebovala. Zároveň mám pocit, že navnímala, že vzhledem ke své cestě jsem si vědomá hodně věcí a mám zpracované své strachy.
Informaci, že se chystám rodit doma, jsem nesdílela s příliš mnoha lidmi. Bylo mi jasné, že ne u každého se to setkalo s pochopením a nechtěla jsem se to zbytečně komplikovat. Trávila jsem ale hodně času u rodičů a nedokázala jsem mlžit. Mamka se mě neustále ptala, jestli už jsem si zařídila porodnici a ptala se na různé detaily a mně bylo bytostně nepříjemné lhát. Věděla jsem, že je vystavím nekomfortní situaci, ale zároveň jsem vnímala, že se s tím musí nějak popasovat. Musela jsem tak ale často zodpovídat všemožné dotazy a sama si v sobě ustát, že této cestě věřím. Jsem moc ráda, že jsem to udělala, protože pro mě představovali velkou podporu a parťáky.
Souběžně jsem vedle plánování domácího porodu pravidelně navštěvovala gynekologii, chodila na ultrazvuk a podstupovala všechny prohlídky tak, jako bych měla rodit v porodnici. Přihlásila jsem se zároveň do porodnice, protože jsem nechtěla nechat nic náhodě. Mohlo se totiž stát, že by nastala nějaká komplikace nebo jsem změnila názor a chtěla jsem mít jistotu, že budu mít kde rodit.
V těhotenství jsem se rozhodla, že chci udělat všechno pro to, abych byla co nejvíce v klidu, vyživená jak po psychické tak po fyzické stránce. Uvědomovala jsem si, jak velmi citlivá jsem a vše, co cítím já, vnímá i mé dítě. Dbala jsem na velký přísun spánku, kvalitní a pestrou stravu, suplementaci, pravidelný pohyb. Pravidelně jsem cvičila dechové cviky – jen ty, které jsou vhodné pro těhotné ženy. Práci jsem si vyladila tak, abych z ní nebyla vyčerpaná a měla jsem dostatek času na regeneraci. Důkladně jsem také pracovala se svými strachy a snažila jsem se vyčistit všechny nuance, které by mě mohly při porodu a následném mateřství konfrontovat. Začala jsem cvičit fyzio program pro těhotné ženy a několikrát jsem si šla ještě zatancovat salsu a jednou i zazpívala na zábavě. To mi dělalo velkou radost a vnímala jsem příznivě, že si to dovoluji. Také jsem se rozhodla přečíst nějaké knihy a viděla dost nenáročných filmů. Cítila jsem, že to už totiž dlouho potom nezažiju. Zároveň jsem cítila, že potřebuji trávit hodně času sama a omezit sociální kontakty. A také sociální sítě. Velmi dobře mi dělala těhotenská jóga, kterou jsem pravidelně cvičila podle YouTube a párkrát jsem také zašla na těhotenskou jógu, kde jsme zároveň praktikovaly hypno-porodní techniky. Samozřejmě jsem trávila čas i se svým manželem, který o mě pečoval a o všem jsme hodně komunikovali. Často jsem také plakala, dojetím, štěstím, strachy, frustrací, vše šlo ven a on tam byl.
Potom, co jsem přestala pracovat a nastoupila jsem na mateřskou, jsem si udělala seznam úkolů, které bych do porodu ráda stihla. Od té doby, co jsem přestala po letech hladovět a dietařit a začala dbát na kvalitní stravu, si uvědomuji, že mám naopak až skoro strach z toho, že nebudu mít dostatek příjmů. To se v těhotenství ještě umocnilo, jedla jsem často a budila se hlady i v noci. Proto jsem velmi dbala na to, abych byla připravená na porod i šestinedělí a měla dostatek jídla. Navařila jsem si několik jídel, které jsem dala do mrazáku a když se blížil termín porodu, začala jsem si připravovat svačinky, různé nutridrinky, rychlé cukry, vývary. Ze seznamu nic nechybělo.
Vlastně jsem se na celý porodní proces celkem těšila a nic moc mě neděsilo. Snad až na jednu věc a to, co by se dělo, kdybych dlouho přenášela. A tak jsem si tento strach krásně zhmotnila a musela mu čelit. Pokud žena neporodí do termínu porodu, začíná chodit pravidelně na monitory do porodnice. I když mě moje porodní asistentka s dulou pravidelně navštěvovala, chtěla mít jistotu, že miminko je v pořádku, a tak jsem hned den po termínu začala docházet do své porodnice. Celé to bylo velmi milé, vždy jsem byla v místnosti s dalšími těhotnými ženami, a tak tam byla taková příjemná atmosféra. Jen potom na ultrazvuku u doktorky mě vyděsilo, jak začínají okamžitě strašit vyvoláváním porodu. Avizují, kdy a jaké kroky budou následovat, aby byl porod uměle vyvolán. Začala jsem si uvědomovat, kolik napětí v sobě držím. Přišel víkend a já se rozhodla neopouštět město, protože co kdyby náhodou. Vše vyvrcholilo, když mi vybouchla pampelišková limonáda, kterou jsem se rozhodla vyrobit, ale zvolila špatný způsob fermentace. V tu chvíli bouchly i moje emoce. Při další cestě na monitor jsem pokračovala v pláči mamce v autě, která mě do porodnice vozila. Zvědomila mi, že ty údaje jsou nepříjemné nejspíš hlavně pro mě, protože mám z vyvolávání strach a že ostatním ženám to může být naopak příjemné, že vědí, co je čeká. To se mi hned potvrdilo po tom, co přišla do ordinace nadšená žena, která měla termín vyvolání a už věděla, že se brzy setká se svým miminkem.
Rozhodla jsem se tedy, že se na termín porodu přestanu upínat a budu normálně žít. Další víkend jsme se s Ondrou vydali na výlet, vyšli a seběhli jsme Monínec, abych sestup miminka trochu podpořila. Monitorů jsem v porodnici podstoupila snad pět, s každým se zvyšovalo napětí, když jsem doktorům řekla, že stále na vyvolání nehodlám jít.
Nakonec jsem podepsala reverz. Ten den mi odešla hlenová zátka. Moje i miminka hodnoty byly absolutně fyziologické a cítila jsem, že v mém případě by indukce nebyla vhodná. Byl to ale těžký boj s hlavou. Mezi tím jsem absolvovala shiatsu, pak si domluvila terapii a ještě ten den mi kamarádka udělala kraniosakrální terapii, kde jsem vnímala velké uvolnění křížové kosti a celé pánve. Další den jsem na doporučení své PA jela zas do porodnice na monitor. Také mi řekla, že jestli nic nepomůže, navrhovala by už brzy indukci a následně porod v porodnici. To ve mě něco změnilo, měla jsem najednou nějakou hranici. Doktor respektoval moje rozhodnutí, ale velmi doporučoval okamžitou indukci. Já se stále cítila báječně a hodnoty byly ukázkové. Ale ty statistiky. Řekla jsem, že mám další den ještě domluvenou vyvolávací masáž a že když nezabere, jdu do toho. Domluvili jsme ji na středu, byla sobota.
To odpoledne jsem se potom krásně prošli s příbuznými na chatičce a já večer začala cítit, že se něco děje. Nechtěla jsem tomu dávat příliš moc pozornosti, ale něco bylo jinak. Rozhodli jsme se, že na chatě spát nebudeme a raději jsme zajeli zpátky domů. Začala jsem se přirozeně čistit. Vše jsem probírala se svým týmem. Bylo mi řečeno, že porod už se možná maličko rozjíždí a že to může ještě dlouho trvat. Rozhodla jsem se tak ještě podstoupit naplánovanou vyvolávací masáž, která byla domluvená na večer u nás doma. Celý den jsem proležela na gauči, prodýchávala poslíčky nebo začínající kontrakce, občas je měřila a odpočívala. Ondra objížděl naše maminky, protože zrovna ten den byl den matek a já se těšila, že mi odpoledne přiveze oběd. Vzhledem k tomu, jak dlouho se to posouvalo, všechny svačinky jsem měla zrovna snědené. Dopadlo to tak, že jsem ten den vlastně skoro nic nesnědla a když dorazil manžel s obědem, už jsem neměla moc chuť. A tak se stalo, že se zhmotnil můj další strach, že při porodu nebudu mít dostatek energie.
Stále jsem si nebyla jistá, jestli už se opravdu jedná o začínající porod, ale bylo jasné, že indukce už nebude potřeba. Večer přijela moc příjemná žena, která začala masáží reflexních bodů na chodidlech a potom tři hodiny masírovala celé mé tělo. Procházela pro mě velmi známé akupresurní body, které pomáhají vyvolání porodu a uvolnila snad každičkou oblast mého těla, každý vaz i sval. Bylo to velmi příjemné, ale zároveň se kontrakce začínaly zpravidelňovat a několikrát jsme musely přestat a já vše prodýchat. Už v tuto chvíli jsem si uvědomovala, jak obrovským pomocníkem pro mě bude znalost dechových technik. Masérka byla zároveň dula a velmi mě chválila, jak při kontrakcích pracuji. Odjela někdy o půlnoci a mně bylo jasné, že miminko je na cestě.
Vše jsem stále komunikovala po zprávách se svým týmem. Později komunikaci zastoupil Ondra, protože jsem měla chuť soustředit se na to, co se děje. Byla jsem neuvěřitelně ospalá, částečně i hladová. Rada naší PA byla snažit se odpočívat a pokud možno mezi kontrakcemi spát. Takže první část naší noci vypadala tak, že jsme s Ondrou leželi v objetí, ale kontrakce sílily a spát už se moc nedalo. Hodně času jsem trávila i na záchodě, kde jsem se snažila kontrakce prodýchávat a jak jsme se to učili na těhotenské józe, představovat si, že se vytváří prostor pro miminko, zvětšuje se děloha, dýchat nahoru a vokalizovat A. Z Ondry se stal můj osobní asistent, který se kromě telefonování staral o to, abych občas něco vypila, snědla nějaký cukr, zvedal mě ze sedu ve sprše a pořád něco uklízel a čistil. V jednu chvíli jsem se pokusila sama vyšetřit a nahmatala kuličku, s Ondrou jsme se shodli, že o hlavičku jít nemůže. Šla jsem znovu do postele a mám pocit, že možná i usnula a najednou nás probudila velká rána a šplouchnutí a bylo jasné, že praskla voda a vylila se na postel. To byla ta boulička, plodové obaly a v nich plodovka. Ondra volal naší PA, která si mě vzala k telefonu, aby vyhodnotila, v jaké fázi porodu se nacházím. Stále jsem mluvila normálně, racionálně uvažovala a ptala se na bazének. Řekla nám, ať stále odpočívám, ale pokud se cokoliv změní, ať voláme a pokud ne, ať stejně zavoláme za hodinu. Najednou se něco změnilo, ale vzhledem k mému polospánku jsem nebyla schopná vyhodnotit, že nejspíš nastává druhá doba porodní. Kontrakce zesílily a byly jiné a já měla potřebu vydávat zvuky, které se nedaly moc kontrolovat. Doteď nechápu, že mi to nedošlo, protože jsem měla všechno perfektně nastudované, ale já se stále snažila vytvářet prostor pro miminko a vokalizovat A. Po nějaké době říkám Ondrovi, ať zavolá PA, že už asi fakt rodím a ta hned sedla do auta a vyrazila. Kontrakce byly tak silné, že jsem nebyla schopná se vůbec pohnout. Ondra mi pomohl na kolena a cítila jsem se pak mnohem lépe. To ale podpořilo gravitaci miminka a to už opravdu začalo chtít ven. Zavolali jsme teda i dule, která bydlela blíž, ať hned vyrazí. Je zajímavé, že i v této chvíli jsem měla pochyby, jestli jsem dostatečně otevřená a představovala si, jak z nějakého důvodu voláme sanitku a odjíždíme do nemocnice. Dula hned přispěchala a oznámila mi, že jsem absolutně připravená a že můžu začít tlačit. Zkusila jsem si sáhnout a nahmatala jsem hlavičku miminka. Byl to krásný pocit, který mi dodal na síle. Po chvíli přijela i porodní asistentka. Naváděly mě, kam dýchat a kam posílat energii, nahřívaly hráz. Ondra chtěl nejdřív napouštět bazének, ale bylo jasné, že to už nemá smysl, a tak si sedl přede mě a naváděl, ať se o něj opřu. Zároveň mi nabídl kapesník do kterého mi doporučil, ať se zakousnu. Začala jsem natahovat, že už nemůžu, ale zároveň jsem věděla, že i to je součástí porodu a že už jsem velmi blízko. Jedna z holek řekla, ať zatlačím a dýchám dolů a miminko může být venku. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, které máme vedle postele na skříni a to mi dodalo odvahy. Opřela jsem se do toho naplno a na jednu kontrakci vyšlo celé miminko. Ondra hlásil, že máme syna. Byla jsem si tím skoro jistá, takže mě to ani nepřekvapilo. Lehla jsem si na záda a miminko mi položili na hrudník. Byl to nádherný pocit.
Malý neplakal, jen tiše ležel a prohlížel si prostor, do kterého se narodil. Pupeční šňůra nebyla příliš dlouhá, a tak jsem si ho ještě nemohla pořádně prohlédnout. Vše jsme zpětně probírali a čekali na samovolný porod placenty. Mezitím pupečník krásně dotepal. Připadala jsem si jak medvědice. Zesláblá po porodu ale zároveň plná vnitřní síly. Ani jsem neplakala, což mě dost překvapilo, protože v těhotenství mě dojímalo vše. Porod placenty už byl nenáročný a po něm jsme ustřihli pupečník a my se s malým mohli začít mazlit. Byla to nádhera, najednou jsme byli doma tři. Po nějaké době jsem si zašla do sprchy, to byla paráda a pak se zase vrátila na postel a pokračovalo se v bondingu. Svolila jsem k jednomu malému stehu, jinak vše proběhlo krásně bez poranění. Ondra do mě hned začal nalévat teplý vývar, ten mi po tom výkonu tolik chutnal. A dále jsme pluli na vlně štěstí. Holky nás po nějaké době nechaly samotné, ale chodily pravidelně a často na návštěvy.
Vypadalo to, že miminko pěkně pije. Neměla jsem s tím žádnou zkušenost, tak jsem to nemohla zhodnotit. Po pár dnech ale začal malý hubnout a nelíbil se nám. Zjistili jsme, že nemá dostatečně vyvinutý sací reflex, a tak jsme ho začali učit pít přes prst a stříkačku a s odsátým mlékem. V tomhle nám moc pomohla PA a následně a důsledně krmil Ondra, zatím co já vyráběla mléko. Po pár dnech začal malý prosperovat a vše se obrátilo k lepšímu. Vnímám, že jsme si tu poléčili i pár rodových zátěží.
Šestinedělí bylo velmi náročné. Jsem moc vděčná našemu týmu, že se o nás i po porodu tak pěkně staraly, Ondrovi, že se staral o čistotu našeho domova a naší rodině, která nás neustále zásobovala dobrotami a jinak pomáhala. Ještě nás později navštívila laktační poradkyně. Nemohla jsem totiž stále uvěřit, že opravdu kojím. Rozkojila jsem se ale tak, že jsem si to začala moc užívat a vzhledem k tomu, jaká to může být výzva, jsem se rozhodla vystudovat kurz laktačního poradenství a sama tak začínám ženám pomáhat.
Zpětně na celý tento proces velmi ráda vzpomínám. Připadám si silnější a sebejistá. Přála bych každé ženě takový pocit. Určitě by bylo co zlepšovat, ale o tom je život – učit se z vlastních chyb. Mám nádhernou novou rodinu a silnější pouto s tou původní. Jsem moc ráda, že jsem nechala porodu volný průběh. Odhadovaná váha miminka byla 4 kg. Malý se narodil 18 dní po termínu a vážil 3,5 kg a byl naprosto dokonalý. Od konce masáže do narození miminka uběhlo 6 a půl hodiny. Věřím, že porod mohlo spustit to, že jsem to pustila z hlavy a nechala jsem tomu volný průběh. Jsem přesvědčená, že ty to zákony fungují obecně. Vím, co je to fyziologický porod. Kromě posledního zatlačení jsem se celou dobu nechala vést miminkem a jenom byla a vnímala své tělo. Kéž by se takhle rodilo běžně. Je skvělé, že máme možnost porodů v porodnici a veškerou tu péči kolem, jen bych si přála, aby domácí porody nebyly pomalu trestný čin a člověk se o tom nemusel bát mluvit. Věřím ale, že je vše na dobré cestě.
