Loading

Rodiče nemohli, my můžem

Občas si představuji, jaké by to bylo, kdyby v roce 1989 nenastala revoluce. Můj děda byl disidentský spisovatel, boužel zemřel necelý rok po této významné listopadové události, takže jsem ho neměla šanci více poznat, ale doma se o těch dlouhých letech nesvobody často mluvilo. Všechny příběhy měly hořký nádech a vzbuzovaly ve mě pocit stísněnosti. O tom, jak kvůli jeho upřímnosti s babičkou přišli o práci na univerzitě, jak strejdu nevzali na střední školu a byt, ve kterém všichni s mým tátou žili, byl prolezlý štěnicemi. Mrazí mě. Ten strach, který musela pociťovat moje druhá babička, když máma odjela na zájezd do Itálie, na který mimochodem zpětně vydělávala celý rok. Polovina lidí se z něj už do Československa nevrátila. Dokážu si představit to pokušení. Ještě že mu odolala :).

Máme tolik možností, které oni neměli. Opět píšu na terase hostelu, kochám se pohledem na andské kopce a napadá mě, že tenkrát bych mohla psát maximálně na Šumavě a nejspíš by mě za to rychle strčili do lochu. O to smutnější je, že ti, co by se o to tenkrát postarali, se nám opět angažují ve vládě. No!

Ty možnosti, které moje generace má, byly pro naše rodiče nepředstavitelné. Zdá se mi, že ten trend jsme si udrželi, že většina lidí vůbec možnost cestování a praxe v zahraničí nezvažuje, protože k tomu nebyli vedeni.

Když jsme byli na střední škole, začalo být moderní posílat děti na rok do USA. Já té příležitosti nevyužila, můj brácha ano a po jeho návratu jsem viděla nejen jazykový ale i osobnostní progres. Ne každý si ale může tohle dovolit po finanční stránce, agentury za zprostředkování berou velkou provizi. Při tom stačí sbalit tašku třeba jen o letních prázdninách, koupit levnou letenku a primárně teda sebrat odvahu a zbytek se pak už nějak upeče za vás. Nebo za vaše děti.

Máme možnost procestovat téměř celý svět, naučit se různé jazyky za extrémně krátký časový úsek, poznat jiné kultury, získat nové kontakty, přátele a možná i lásky a především sdílet. S cestováním přichází tolik inspirace. Věřím, že můžeme dělat svět lepším, když o něm budeme více přemýšlet a diskutovat v průběhu jeho poznávání.

Moc ráda se vrátím zpět do své rodné vlasti, nemáme se tam totiž vůbec špatně a zrovna ta Šumava je mému srdci velmi blízká. Návraty jsou super, ale nejdřív musí přijít loučení, jak říká Svěrák, vítací typ, ve Vratných lahvích. A to, co se stane mezi tím, vám může změnit život. Věřím, že děda by se mnou souhlasil a mrzí mě, že neměl možnost svobodně psát a opouštět svou zemi. My stále můžeme, tak toho zkusme co nejvíce využít ;).

Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *