Loading

Vltava Run 2015

Minulý rok jsem se dozvěděla o závodě s názvem Vltava Run. Málem jsem se ho i zúčastnila, jelikož známí potřebovali doplnit tým, nakonec z toho ale sešlo a mně  to ani nevadilo. Počasí se úplně nevydařilo a trénování jsem také moc nedala. Na začátku prosince jsme se s kamarádkou Terkou a bráchou rozhodli, že letošní zážitek si už rozhodně nenecháme ujít a začali jsme sestavovat tým. Ze začátku jsem jen založila skupinu na facebooku s krátkým komentářem popisujícím pravidla štafetového závodu a několika motivačními hláškami na téma krásná krajina, týmová spolupráce a nezapomenutelný zážitek :). Jak už to tak bývá, málokdo se rovnou vyjádřil a bylo potřeba vyvinout trochu tlaku, aby si oslovení vůbec uvědomili, že je vyzýváme ke společnému boji. Do měsíce jsme měli kompletní dvanáctičlennou sestavu, ze které jsem osobně znala polovinu a ta druhá byli známí známých a jejich známí :). Vyšlo nám to pěkně půl na půl holky kluci. Tým jsme s bráchou pojmenovali Kiwi v průběhu našeho chatu mezi Prahou a Vídní, kdy on tento název navrhl během konzumace své štavnaté svačiny v podobě chlupatého zeleného ovoce :).

Ve skupině na facebooku jsme se začali poznávat alespoň virtuálně, sdílet pocity, obavy. Někteří „nadupanci“ děsili méně zapálené běžce svými odhady na desítku a debatami o tréninku, ale poté, co jsem vybrala od každého zápisné 1000 Kč (byla jsem nadšena, když mi na účet přistálo 11 000 Kč v  den, kdy jsem je o to požádala a po nikom jsem nic nemusela vymáhat), bylo jasné, že couvnout jen tak  nemůžou. Jarda, který běžel závod již vloni, mi navrhl, že mě jako kapitána zasvětí do pravidel štafety. Dále jsme uskutečnili jeden sraz, kde jsme poznali i dalších pár členů týmu a u toho zvládli vypít pár piv :). Na naší zdi jsme si sdíleli i odkazy na různé jiné závody, v rámci tréniku jsem si tak zaběhla dva krásné půlmaratony v přírodě, oba se Zuzkou, kterou jsem díky tomu poznala a jejíž výkony mě utvrdily v tom, že jsem porád jen rekreční běžec 🙂 a jeden s bráchou a tátou. V google dokumentech jsme vytvořili excelovskou tabulku, do které jsme sbírali informace o všech účastnících, každý z nás musel napsat odhadovaný čas na 10 km a po té, co nám organizátoři poskytli první informace k propozicím, jsme začali sestavovat pořadí štafety. Řekla bych, že tato část byla náročnější než samotný závod. Trať byla rozdělena do 36 úseků, přičemž pořadí se nesmělo měnit. Závodník číslo jedna tedy musel běžet 13. a 25. úsek, ostatní  nápodobně připočítávali ke svému číslu dvanáctku. Kluci vypočítali koeficienty obtížnosti ke každému závodnímu číslu a bylo potřeba přiřadit všem závodníkům adekvátní vzdálenost a náročnost podle jejich výkonnosti. Nakonec se nám to přecijen podařilo, i když neříkám že to byla hračka. Chodily nám stížnosti typu, proč mám tak dlouhý úsek a náročnost, to budu v autě s cizími lidmi, to mám běžet celou dobu po asfaltu a podobně. Když už to vypadalo, že jsme s plánováním u konce, začali odpadávat členové. Každý k tomu měl pádný důvod, šlo buď o rodinné důvody nebo zdravotní potíže, a tak začala hra o nervy číslo dvě, kdy jsme všichni začali shánět náhradníky tak aktivně, až jsme museli v rámci výběrového řízení některé už natěšené zájemce odmítnout. Posledního člena, Míru, jsme sehnali asi 3 dny před závodem a pravidla mu byla vysvětlena až po cestě :). Týden před závodem jsem se zúčastnila kapitánského setkání, kde nám organizátorky závodu vše skvěle popsaly. V tu chvíli mi bylo jasné, že jde o profesionální přípravu a zároveň jsem si uvědomila, že by mě to mimo jiné také hodně bavilo a naplňovalo :)! Od první myšlenky, že poběžíme, utekl přesně půlrok a nastal víkend V a my se začali opravdu těšit.

Byl tu pátek. Byli jsme domluvení, že kromě bráchy, který jel z Vídně, se všichni setkáme na benzínce v Radotíne. Jeli jsme třemi auty, která nám potom sloužila i jako přeprava mezi jednotlivými úseky. V rychlosti jsme se pozdravili a seznámili se navzájem. Byli mezi námi i tací, kteří viděli 90% týmu v ten den poprvé. Cesta nám rychle utekla a za dvě hodiny jsme se vítali s vysmátým Honzou, který ve strakonické restauraci, kterou pro nás zarezervoval na večeři, stačil během čekání vypít dvě piva plná minerálů. V salónku to vypadalo jako na škole v přírodě. Všichni byli hluční,  řešily se propozice, co se událo v době, kdy se spolu členi neviděli a občas někdo hodil do placu takový fór, že jsme padali pod stůl :).

Když jsme byli asi v polovině večeře, přišla za námi servírka a oznámila nám, že za chvíli přijde další skupina, která měla rezervaci po nás, a tak jsme měli alespoň důvod se zvednout a odjet směr Kvilda. S přibývající nadmořskou výškou se začalo ochlazovat, ale i v 11 večer bylo jasné, že oproti loňsku bude počasí mnohem lepší. U startu už byla cítit závodoní atmosféra, vyzvedli jsme si čísla, trika, čip a ostatní propriety a skočili ještě na jedno malé do místní hospody. Naši čtyři členové zůstali na místě u známých a zbytek se jel vyspat do apartmánu, který pronajímají rodiče Adély, naší další členky. Chvíle napětí nastala, když jsme se do baráku nemohli dostat a vypadalo to, že jsme z Prahy přivezli nesprávné klíče. Později se ale ukázalo, že se v té tmě dobýváme pouze do baráku asi o 100 m vedle :D.

Ráno nás probudila především otravná moucha a následně i paprsky slunce, které se ostře opíraly do okna v pokoji. Já jsem přes noc stejně pořádně nespala, nejspíš menší nervozita a ještě se mi zdálo o #hashtagu, který jsme měli za úkol přidávat na fotografie a se kterým jsem se do té doby nesetkala :D. Posnídali jsme, pokochali se nádhernou krajinou v okolí a ideálnm počasím a vyrazili jsme na start za zbytkem bandy. Na startu bylo několik týmů, které vybíhaly s námi v 9:15, přičemž časy byly propočítané vzhledem k součtu nastavených časů na 10 km každého běžce tak, aby všechny týmy doběhly do cíle do neděle večer. Brácha se postavil na start a my mu hromadně odpočítali počátek našeho závodu. Za doprovodu muziky, skandujících fanoušků a v obležení soupeřů Honza tedy vyběhl a s máváním, které zaregistrovala i kamera v televizním záznamu, se s námi rozloučil minimálně na 50 minut.

První dva úseky byly součástí chráněné oblasti, takže Terka se vydala na první předávku shuttle busem a Jarda s Adélou přejížděli až k předávce č. 2. Zbylá dvě auta, která měla několik hodin klídek, se po snídani chtěla přesunout k Adéle na barák a ještě si užít kávu na terase. Naše auto, které bylo prostřední, se ale obětovalo a  zavezlo zapomenuté boty Jardovi, který měl vybíhat asi za 40 minut :D.

Rozdělili jsme se tedy se třetí skupinou a jeli na první společnou předávku, kde jsem potkala několik znýmých z Prahy. Oteplilo se a začalo krásně svítit, roztáhli jsme si tedy se Zuzkou, Tomem a Petrem deku vedle cesty, po které přibíhali běžci čtvtého úseku, podporovali je a začínali jsme být lehce nervózní. Na společné konverzaci na WhatsAppu jsme se neustále informovali o průběhu závodu a posílali si humorné fotografie. Neustále nás zaměstnávala také Zuzka, která se v průběhu celého závodu starala o promo svého psa Lakyho, milovníka hospod, pro kterého chtěla vyhrát první místo za originální foto v soutěži v pivovaru, což se také povedlo :).

Share this...
Share on Facebook
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *